Přidat názor k článku Když je dítě příliš „živé“ 1.

Ahoj všichni,
ani nevíte, jak jsem ráda, že někdo zná a prožívá to, co já. Mám kluka něco přes dva roky, je to to samé, co popisujete. Ještě k tomu je hrozně závislý, sama nemůžu ani na záchod (doslova!). Od ostatních slyším střídavě, že ho rozmazluju a střídavě, že ho moc drezýruju. Nevím, snažím se být klidná a důsledná a občas mi ujedou nervy a nezvládnu to. Je to vymodlený jedináček (zřejmě natrvalo), manžel tudíž považuje za samozřejmé, že mu věnuju veškerý čas a energii a mé nářky považuje za neopodstatněné. Obavy z LMD si absolutně nepřipouští, má radot, že klukovi jsou teprve dva a už tak šikovně kope do míče, přelízá plot, sám si jde do ledničky pro jídlo...je tak osobitý...co na tom, že nemluví a neposedí, že. Nejhorší ze všeho ale je, že tak potřebujeme kontakt s jinými lidmi, maminami, dětmi - ale vylezeme-li (po pečlivé přípravě) na veřejnost, končívá to stále stejným fiaskem - děti by ho ještě braly, ale maminky způsobných holčiček a chlapců už moc ne. On se na všechny usmívá, ale sní jim svačiny, rozháže věci, roztrhá knížku, pere se, skáče jim na záda, objímá je a líbá, až se rozbrečí...Bydlíme na vesnici, všichni tu všechny znají, už se bojím vystrčit nos. Přestěhovali jsme se nedávno z velkého města "do klidného prostředí", ale je to ještě horší. Nevím, jestli jsou tu všechny ostatní děti tak hodné, a nebo se ostatní podobně "postižení" taky bojí vystrčit nos. Aktivity jsou omezené a když se všude provaříme, co pak...? Kdybyste snad některá byla z Bruntálska, Jesenicka či Šumperska apod., ráda si povykládám in natura.
Ale i tak díky za povzbuzení, že nejsem úplný exot!
Jana