Přidat názor k článku Novela umožní lépe ochránit děti

Beáto,
nezlob se, ale je to trochu jinak. Mezi adopcí a PP je totiž v určitých ohledech větší rozdíl, než se zdá. Ty čekáš na adopčátko, a já ti moc přeju, ať se dočkáš co nejdřív a ať jste spolu šťastní a spokojení. Vím, o čem mluvím, dvě nejmladší děti máme taky adoptované. Současně máme i tři sourozence v PP, kteří k nám přišli ve věku 9, 13 a 15 let. Podotýkám, i když mi to možná nebudeš věřit, že bychom děti k sobě přijali, i kdyby žádné dávky PP neexistovaly. Bylo by to krušné, ale šli bychom do toho. Nejsem si vědoma, že bychom mezi dětmi dělali nějaké rozdíly (samozřejmě každé dítě je jiné a potřebuje i něco jiného, ale ve vzájemném vztahu skutečně nehraje roli, jaký mají děti "právní status"). Přesto je mezi našimi dětmi v PP a v A velký rozdíl. Ty děti v PP mají za sebou kus života, vesměs ne úplně pěkného, a je PRÁCE jim pomoct a vést je a podporovat tak, aby mohli prožít alespoň kus bezstarostného dětství a rozvíjet se v oblastech, v nichž jsou šikovní. To je ale na jinou debatu. Rozdíl je i materiální: Malé děti po sobě dědí oblečení, postupně dostávají potřebné hračky, sportovní pomůcky, stavebnice, hry. Postupně, víš, vlastně to ani moc nepocítíš. Patnáctileté dítě přijde do PP a nemá nic, zatímco pro jeho vrstevníky je normální, že mají kolo, lyže, hifivěž, počítač, oblečení, které se jim líbí a ve kterém se cítí dobře, hudební nástroje... I tyhle věci musí pěstoun dohnat, pokud nechce, aby se jeho dítě, které se už i tak od svého okolí liší, lišilo i tím, že tyhle věci nemá.
A to pak začíná být občas náročné, a žádné dávky na to nestačí, na to už musíš vydělávat. Děláš to s láskou a nevadí ti to, jen si najednou uvědomíš, že ti s větším dítětem utíká čas daleko rychleji než s menším, a ty to musíš dohánět po všech stránkách. My to zatím zvládáme, ale jsou pěstouni, kteří to mají zatraceně těžké.
Není možné, aby pěstounská péče (která se týká často právě takhle velkých dětí) byla limitována tím, jak jsou pěstouni schopní vydělávat a zabezpečovat rodinu finančně. Naopak, pěstounská péče je pro ty, kteří k tomu mají sílu, odhodlání, co já vím, trpělivost a dost lásky - i za cenu vlastní kariéry, nebo alespoň kariéry jednoho z manželů. A zneužívání se nebojím, prověřování žadatelů a kontroly z SPOD nikoho na úkor nebohých dětí bytnět nenechají. Jsem vděčná za to, že stát konečně začíná pěstouny citelněji podporovat. Konečně si někdo uvědomil, že dítě v ústavní výchově stojí nesrovnatelně víc.


Mě na té novele kromě jiného mrzí jiná věc, a to už v článku uvedeno nebylo: Ta odměna, která tě pobouřila, ale já ji považuji za naprosto adekvátní, se týká jen pěstounů, kteří nejsou výdělečně činní. Já vydělávám, po chvilkách a po večerech, z domova, protože nechci ztratit kontakt se svým oborem, práce je pro mě vlastně relaxací a pochopitelně je každá koruna dobrá. Když jsou děti nemocné nebo třeba o prázdninách se k práci nedostanu skoro vůbec, to je jasné, rodina má přednost a hlavním živitelem je manžel. A teď jsem zjistila, že kdybych práce nechala úplně, tak jsme na tom díky dávkám finančně podstatně líp, protože moje práce mimo rodinu zdaleka tak velký výdělek nepřináší. Pro mě to je tak trochu dilema. Je úsměvné, si představím, že říkáme večer u stolu dětem něco jako: Naši milí, snažíme se vás vychovávat tak, abyste si cenili práce a vzdělání, abyste věděli, že když po něčem toužíte, stojí úsilí to dostat, abyste si vážili sami sebe, snažili se o sebe postarat sami a nečekali, co vám kdo dá, neměli jako životní cíl podporu v nezaměstanosti, abyste věděli, že je dobré, když se i máma věnuje své profesi a táta se neštítí umýt nádobí - no ale od zítřka vám do maminčina kutlochu nastěhujeme kulečník, protože maminčina práce nám výrazně snižuje rodinný rozpočet a vy chcete všichni na tábor :-) Nevím, co by si asi mysleli...
Fakt moc nechápu, proč se s eventualitou tak trochu vydělávajícího pěstouna nepočítalo, ale to jen na okraj. Já se práce v oboru kvůli dávkám nevzdám, protože to snad zvládneme i tak. Ostatní ale takové štěstí nemají.

A ještě něco: Upřímně budu moc ráda za každého, byť "sociálně slabšího", jak píšeš (nepochopila jsem, co tím myslíš), občana, který dokáže projít sítem prověřování a kontrol a dokáže se přitom s plnou zodpovědností a láskou postarat o dítě, které by jinak žilo bez rodiny. A nevidím důvod, proč by takový občan neměl být podporován.

Mirka