Přidat názor k článku Opravdu víte, jak si hrají vaši teenageři?

Milá Lenko,
neodsuzuji nápad vypovídat se do novin.
Přečtěte si prosím ještě jednou moje řádky. To odsouzení jste si tam doplnila sama. Nikde nebylo psáno "odsuzuji psaní do novin". Napsal jsem do příspěvku možné důsledky, které si hodně lidí neuvědomuje. Nemohu za nikoho rozhodnout, jestli ten článek napíše, nebo ne. Jen mu mohu napsat svůj názor, aby mohl co možná nejobjektivněji posoudit, proč to dělá - nikdo nevíme všechno, je fajn, když se můžeme podělit o své zkušenosti.
Naprosto chápu to, že když je člověk v krizi má potřebu si o tom povídat. Je to i jeden ze základů terapie. Na druhou stranu znám obě dvě strany mince - svého času jsem byl v krizi já a dnes se na to učím dívat i z druhé strany. Pro hodně lidí jsem byl častokrát "vrbou". Už vím, jaké to je, když "naložíme" někomu jinému část svého nákladu - jaké to má důsledky na jeho psychiku a zdraví. Proto dnes říkám - povídat ano, ale člověku, který je na to připraven a má k tomu náležité zkušenosti a informace - terapeutovi.
Jak píšete - přenesla jste část svého smutku na druhé - to znamená, že museli nést problémy někoho jiného, jeho náklad. Něco, co si navařil někdo jiný. Taky jsem to dělal (a svým způsobem to děláme každý pořád - není možné se tomu vyhnout, je to běžná součást našeho života - ale je dobré si být vědom toho, co dělám a podle toho s tím nakládat) - proto chápu i Vás, ale snažím se ukázat také druhou stranu mince - bez někdy i nepříjemných informací bychom všichni zůstali stát na místě.
Naprosto chápu Michaelu, že o tom píše - je to mladá dívka a dělá to nejlepší, co může, držím jí palce. Ale už nechápu redaktorku, která je dospělá a už by mohla vidět dál, než na špičku vlastních novin - aniž to ví, dotýká se lidské psychiky a naprosto si není vědoma toho, s čím zachází - a taky vím, co jsou schopni novináři "vyplodit" - je v tom až válečné nadšení, ale chybí informace do hloubky a objektivita - snaha "pomáhat", bez patřičných informací nestačí.
A také je mi líto, že naše společnost je tak "daleko", že pro Michaelu a jejího tatínka není přirozené jít do terapie: v náročných situacích děláme co můžeme, ale nemáme k tomu sami dostatečné informace, nadhled a zkušenosti člověka, který aspoň tuší, jak nám je, ví, kde má "pohladit", ví, kam nás nasměrovat (teď nemyslím psychology nebo psychiatry, protože bílého pláště se mimo jiné lidi bojí, mají pocit, že je to jen pro vážné případy, ale terapeuty, kteří si sami něco prošli (a proto ví mnohem lépe jak klientovi je než člověk, který má něco naučené jen z učebnice a svým způsobem naprosto neví, co se s klientem děje, jen to trochu možná tuší, je to pro něj pacient) a mají nadto v ruce nástroj, který mohou nabídnout člověku, který je v krizi - třeba barevnou terapii, která pomohla mně) - a je to způsob, který umožňuje náročné okamžiky svého života nikoliv nosit celý život v sobě, ale vyrovnat se s nimi.
Hodně sil na zvládání všeho, co přichází
přeje Michal