ahojky Pavlo,
já jsem se po dvou potratech,dvou neúspěšných umělých oplodnění a asi šesti letech snažení o těhotenství vzdala naděje na svoje mimi. Mám o hodně let staršího přítele, který má dvě dospělé děti z prvního manželství a tak ani moc dítě nepostrádal. Přesto jsem si prosadila adopci. Po dvou letech čekání jsem dostala krásnou holčičku. Měla jsem jí doma asi tři a půl měsíce a naprosto nečekaně, neplánovaně jsem otěhotněla. Teď máme s přítelem jednu holčičku tří letou a druhou devíti měsíční. Já bych si strašně moc přála ještě jedno dítě,vlastní nebo přijaté, ale přítel je zásadně proti tomu. Chápu ho. Rozumím tomu. Moc si ho vážím, protože vím, že málo který chlap v jeho věku by měl trpělivost na malé děti. Ale já to v sobě cítím jinak.
Asi by byla možnost vysadit antikoncepci a čekat, jestli otěhotním, ale já se svojí povahou bych měla výčitky svědomí. Plno z vás si řekne, že je to nesmysl, ale já mám strach i z toho, že by se mi něco takového mohlo nějak vrátit.
Tak se raduji a těším z našich krásných holčiček a jsem šťastná, že jsou zdravé a že je mám.
A budu doufat, že pro mě někde ještě jedno mrně je.
Předchozí