Přidat názor k článku Jak matky vnímají své děti

no u nás je to podobné, ale naopak. Starší je sice citlivka (až hysterka), ale hodný mamánek, který se ode mě na ulici nikdy nehnul, mladší je nezadržitelný torpédo, který už od roku utíká, kde může, pere se, kouše.. :-/ Já jsem ten článek spíš pochopila tak, že když o mladším každému na potkání budu vykládat, jak je strašnej, zlobivej a jak z něj šílíme a taky o něm budu tak smýšlet, tak že ho to negativně "naprogramuje" a opravdu takový neustále bude. Napadlo mě to a zařekla jsem se, že se toho pokusím vyvarovat a spíš ho budu prezentovat jako "sice poněkud živý zlatíčko, který bohužel tak trochu.. ehm.. utíká a .. ehm kouše" :-) No uvidíme.. Prakticky to zatím řeším tak, že tam kde je útěk nebezpečný (např. u silnice) ho pevně držím za ruku, dětské koutky nenavstěvujem a na hřištích jsem neustále tak 1,5m za ním, abych ho stačila včas strhnout, než se na někoho vrhne. Pokud to nezvládnu, tak se matkám napadených dětí holt omlouvám a dětem taky :-/
pa
P.S. myslím, že kromě Radany všechny matky ten pocit, kdy už člověk fakt mele z posledního, známe. Na začátku loňského roku jsem v šest vstávala se starším, přes den kmitala kolem 2,5 ročního a 6 měsíčního dítěte, v osm je uspala, do desíti-jedenácti uklízela/žehlila apod. a pak se asi do tří učila na státnice, mezitím tak dvakrát kojila a v šest zase vstávala..
A mimochodem - záněty uší měli oba asi ve čtyřech měsících (starší obě píchlý, mladšímu to prasklo samo) a pindik zlobil dost, až do chirurg. zákroku.. Tzn. asi nemoce zlobivejch dětí :-))