Přidat názor k článku (Ne)(Vše)mocní psychologové

Milá Danielo,
i já mám VŠ vzdělání mj. v oboru psychologie, ovšem profesí jsem v současné době matkou na plný úvazek, což je ve své podstatě mnohem více frustrující, jelikož klienti přicházejí a odcházejí, ale děti zůstávají, takže mi nezbývá, nežli nést důsledky svých diagnostických a terapeutických přehmatů až do smrti :o)))))))))))
Co se syndromu vyhoření týče, také si myslím, že psychologové nejsou tou nejpostiženější skupinou. Už proto že je pro ně nutné zachovat si od klienta určitý odstup, aby nebyli sami zataženi (tj. postiženi jím) do problému, jejž mají řešit. Nejhůř jsou na tom asi ošetřovatelé na LDN, kterým na jejich klientech záleží (už třeba díky tomu, jakou jen mohou mít ti klienti před sebou perspektivu. Setkávat se dlouhodobě denně s utrpením a umíráním a čelit tomu je nad lidské síly). S péčí o postižené děti je to obdobné. U adopce a pěstounské péče k tomu přistupuje ještě fakt, že si od "té své práce" nemůžete odskočit domů odpočinout. Všichni, kteří vykonávají vztahově vlivové profese, mají vedle toho ještě nějaké "doma", které je pro ně v ideálním případě útočištěm před negativním působením jejich povolání. Tento důležitý faktor však u adopce a Pp odpadá, takže je v podstatě možné zařadit je na přední stupně žebříčku ohroženosti "burn-outem".
O Vašem případu něco vím, takže mohu ještě přidat to, že je velký rozdíl, narodí-li se dítě již postižené, nebo ke svému postižení přijde v průběhu života. To první je danost, s níž je mnohem snazší se smířit než s případem druhým. Psychické tenze a stresové faktory tak vytvářejí jakousi sněhovou kouli. Nabalují se jeden na druhého a následně vzniklá lavina pak zaútočí zpravidla zcela nečekaně (spouštěčem může paradoxně být enormě pozitivní zážitek - zasnoubení, narození dítěte atd.)