Přidat názor k článku Jak jsme si pořídili "nájemníky"

Dle mé zkušenosti se nejhůře řeší spory mezi lidmi, s nimiž jsme si nějak blízcí. Příbuzní, kamarádí, známí. Slušný člověk má zábrany použít ostřejší metody, pořád toho druhého omlouvá... a ten druhý toho sprostě využívá.

Mám vlastní zkušenost s bráchou, šlo o peníze, které jsem mu v dobrém úmyslu půjčila a on se neměl k vrácení. Bylo to ošklivé, nemohla jsem s tím nic dělat, protože bych ublížila mamince (brácha byl vždycky její mazánek). Brácha se mi vysmíval. Už je to vyrovnáno - s velkým prodlením a samozřejmě bez omluvy a bez úroků - ale hořkost ve mě zůstala a bráchovi už v životě nepůjčím ani korunu. Je to smutné, ale je to tak.

Kdysi - když jsem byla na mateřské - přišla s prosbou o půjčku moje tehdy nejlepší kamarádka - též na mateřské, kterou jsem znala přes 20 let. Sama jsem moc neměla, ale půjčila jsem jí asi 5 tisíc (na počátku 90.let). Taky hodně dlouho trvalo, než to vrátila. Sice bez vysmívání, ale s vrácením nijak nespěchala. Kdybych věděla, že jsou na tom špatně, tak neřeknu ani slovo. Ale oni místo vracení peněz jeli autem na 10 dní do Itálie. To mě tehdy hodně mrzelo. Ne že bych jim tu Itálii nepřála! Ale když mám dluhy, tak snad především splácím a pak teprve jezdím po světě, ne? Já mít dluhy, tak nejedu ani na Slapy, než to vrátím.