Přidat názor k článku Jak byla jednou Miládka na open-air party

Z pozice rodiče vidím dvě fáze výchovy proti drogám u vlastních dětí. První fáze je ve věku, kdy má rodič nad dítětem ještě nějakou autoritu a může ho svým působením aktivně od drog ochránit. To předpokládá především vhodný výběr školy (i základní - bude-li tam běžný standard jako v Bronxu, bude muset dítě klesnout na úroveň svých spolužáků i kdyby bylo z buhvíjaké rodiny, aby tam přežilo. Takové dítě rodičů kriminálníků a alkoholiků či feťáků ve volném čase vykrádající auta je pro spolužáky magneticky atraktivní vzor a obdivovaný superman, tedy je žádoucí, aby dítě takové spolužáky a kamarády pokudmožno nemělo. Také jde o kvalitu učitelů, kteří by neměli rezignovaně přihlížet, jak jim žáci kouří trávu na záchodě). Pak to předpokládá dohled nad volným časem dětí + správné rozhodování ve smyslu, kam starší dítě večer pustit a kam ne (extrém na obě strany škodí). Samozřejmě informovanost a udržení psychického kontaktu. V této fázi je zcela jedno, co je nebo není legální, protože dítě zcela podléhá autoritě rodiče a jen na rodiči záleží, co mu dovolí a co ne.
Druhá fáze je ta, kdy nad adolescentním dítkem už rodič ztratí jakoukoliv kontrolu a nemůže už aktivně dělat nic než doufat, že se neufetuje a že ho nezabije drogová mafie či ho nezavřou a že z toho jednou vyroste. To je ta fáze, kdy rodič toleruje pár kytek na zahrádce, protože racionálně vzato, zákaz v této fázi je kontraproduktivní a dospívajícího zahání do rukou pochybných dealerů, od kterých dostane buhvíco. V této fázi může být rodičům ku prospěchu dekriminalizace marihuany či jiných drog, které spadají do této kategorie, že jejich největší nebezpečí je právě to, že dítě za ně zavřou a bude mít díky kriminalizaci zkažený život. Rodiče pak děti paradoxně nechrání proti důsledkům drog samotných, ale proti důsledkům jejich kriminalizace. Spadne-li dítě mimo hranici těchto drog (kde je ta hranice), pak už patrně zbývá než ústavní léčba a odvykací program - tady musí rodiče hlavně přestat doufat, že dítěti pomůžou sami. Nebo se pletu?
Ptám se především vás zkušenějších, kdo už jste v té druhé fázi. Kde je tato věková hranice, kdy nad dětmi ztrácíme jako rodiče kontrolu? Z vašich příspěvků se mi zdá, že někteří rodiče tuto fázi odstartují už na druhém stupni základní školy a to je podle mě tagédie. A jde i v této druhé fázi ještě něco dělat?