Přidat názor k článku Jak mi vzali kojení

Tak můj příběh je ukázkou toho, že opravdu záleží asi individálně na daném dítěti, situaci a všem možném kolem...
Já byla odhodlaná kojit. Samozřejmě. Malej vážil 2,3 kg a vzhledem k tomu, že jsem rodila v nemocnici, kde není dětská JIP, tak mi ho hned po porodu odvezli do sousedního města. Byl naštěstí JENOM hubenej, ale zdravej. Následovalo mé neustálé otravování a rady sestřiček - masáže, odstříkávání (chichi spíš ždímání), nervy, hormony pracovaly jako o závod. Můj chlapeček přitom ve vedlejší nemocnici pil umělé mlíčko z lahvičky. Hrůza!!! Ležím dvacet kilometrů od něj, polejvám si prsa vařící vodou a snažím se z nic cosi vymáčknout a můj miláček se zatím láduje Nutrilonem. Nicméně... čtvtý den mi ho přivezli, hladového, takže se PŘISÁL. Což nikdo nečekal. Každopádně se umělým mlíčkem ládoval dál. Protože byl mrně a vydržel pít jen chvilku, pak usnul. Při vážení to bylo VŽDYCKY málo. Dudlík byl pro mě už jenom slabý doplněk... Mé představy o poporodních stavech štěstí a blaženosti při kojení se naprosto rozplynuly. To už jen pomíjím bradavky rozhryzané do krve, zmazané fialovou genciánovou vodičkou a vystrčené na vzduchu :-) Z nemocnice jsme první cestu měli do obchodu pro lahvičku a umělou stravu. Tragédie. Brečela jsem jako želva, což mi samozřejmě nepomáhalo. Doma jsem se uklidnila, začala jsem kojit kdy se chtělo NÁM - ne podle hodin. Postupně se nám povedlo odbourat polední lahvičku, měli jsme ji jen večer. A po šesti týdnech jsem hrdě na kontrole hlásila, že lahvičku jsme uklidili do skříně. Kojila jsem plně do šesti měsíců a přestala jsem úplně, když bylo malému patnáct měsíců.

Nicméně, další dítě si budu už v nemocnici kojit jak chci a především kdy chci já a kdy chce mrně. Jiný recept nemám.
A všem držím při kojení palečky.