Před lety mi nosili tříkilovou holčičku ke kojení co tři hodiny. Totalita, sestry nemluvily, matky se nebouřily a mýty kolovaly(rodová neschopnost kojit,velká prsa-málo mlíka, nervy-zánik laktace)Byla jsem smířena s tím, že UM to jistí. Při propouštění mi primář poblahopřál k plnému kojení, o němž jsem neměla tušení.(dudlající miminko krmené zprvu glukózou, v pravidelných intervalech)Bylo to pro mě naprosté překvapení a vím zcela jistě, že se mi to "stalo" díky tomu, že jsem nic neřešila a byla v pohodě.Kojila jsem dlouhé měsíce, Kdybych k tomu tehdy přistupovala předem jako k maturitní zkoušce, tak to dítě kojené prostě nebylo.
A tak si říkám "laktační liga dobrý sluha a zlý pán" - netvořme nová dogmata. Můj mimipříběh je pro ty, co to čeká a mělo by z něj vyplynout, že o dudlíku to zkrátka není, je to o klidu a víře, že pokud mi tělesné orgány fungují, není důvod k tomu, aby mléčná žláza byla výjimkou.
Předchozí