Přečetla jsem si hodně z příspěvků ke článku, ale na víc nemám nervy. Běhá mi mráz po zádech. Taky mám doma ani ne 15-letého kluka se kterým to pěkně tříská. Spousta lidí říká mluvit, mluvit, mluvit... Ale puberťáci jsou ve věku, kdy jsou přece nejchytřejší. Ano, je dobře vědět o nebezpečí, ale někdy mám strach, aby to nevzali jako návod k vyzkoušení.
A mimochodem, nekdo tu psal o tom, jak synovci odpovídal na spoustu dotazů o drogách, kouření, alkoholu... Nikdy jsem neměla k ničemu takovému sklony, z cigarety jsem jen potáhla a málem jsem se udusila a stačilo mi to jako zkušenost. Alkoholu mi stačí jedno, dvě štamprlata a už vím, že mám dost. Drogy, čichání a podobně, to šlo vždycky daleko, daleko ode mě. Co bych tomu klukovi vykládal??? Můžu mu snad át jenom osobní příklad. Snad to není málo. Když mu říkám, že o něj mám strach, tak mi stejně vyčítá, že to není strach, ale nemoc.
Nejen mladí chtějí kde co mít a tak se k tomu snaží dostat jakoukoli cestou. Bohužel si často pořídí to, co nechtěli, zmrzačení, smrt... A spoustu bolesti blízkým.
Předchozí