Přidat názor k článku Jak mi vzali kojení

Už jsem nechtěla ani psát, je to 12 let, ale pořád je to živé. K propagaci kojení mám odpor.
V těhotenství jsem sečetla co bylo dostupné a do porodnice jsem šla s přesvědčením, že samozřejmě kojit budu, měla jsem s sebou i knížku s obrázkama technik kojení. Všechno bylo jinak, narodil se mi skoro 4 kilový syn, kterého mi přinesli až skoro 18 hodin po porodu. Přisával se dobře, jen neměl co pít, bohužel. Sestry a doktoři, když koukali na počet kojení a váhu před a po nadávali, že mám určitě špatnou techniku a vůbec jsem hrozná, protože dítě přece musím budit za začátku po hodině a kojit. Sestra skoukla techniku a řekla že je dobrá (byly u mě několikrát, nemůžu si stěžovat, že by se nesnažily, vysvětlovaly koupání, přebalování, byly ochotné...). Tak jsem začala budit po hodině, výsledek byl jediný, chudák byl už asi pořádně hladový, protože hodně sál, ale když zjistil že není co, rozeřval se a řval hodinu do dalšího krmení, později se už ani přisávat nechtěl a řval rovnou. Velkým "povzbuzením" byly řeči o tom, že kojit může každá a když se to nenaučíme, nepustí nás z porodnice. Pak už jsem jenom brečela, jak jsem nemožná a přemýšlela, jak dlouho nás tam budou chtít držet a jestli to syn bez jídla vůbec přežije, pokud se mi mléko nevytvoří. Mléko se tvořilo strašně málo a o umělou výživu jsem se bála říct, měla jsem pocit, že jen zmínka o Sunaru by byl další důkaz toho jak jsem strašná. Naštěstí nakonec trochu přibral a pustili nás. Při kontrole u pediatra se zjistilo, že mám fakt málo mléka a začala jsem kojit s příkrmem. Samozřejmě jsem kvůli tomu dost brečela, měla jsem pocit, že jsem selhala, jsem špatná matka a budu mít hloupé a nemocné dítě. Při druhém dítěti jsem byla dost nemocná, tak se teror kolem kojení nekonal. Jen doufam až bude mít dítě dcera, že už v porodnicích ta hysterie kolem kojení nebude.

E.