Přidat názor k článku Zabila jsem své dítě

Milá Dany, velmi s Tebou soucítím. Hodně jsem přemýšlela o otázkách, kterých se dotýkáš v článku. Měla jsem totiž předčasně narozené dítě, které mělo kvůli tomu brzkému narození různé vážné problémy a po roce a půl zemřelo :-( Dokud žil, chodila jsem za ním téměř denně po odděleních dětských JIP a po nemocnicích. Byla jsem doma s prvorozeným, který byl jen o rok starší, neměl ho kdo hlídat, tak jsem nemohla být v nemocnicích s tím nemocným. Kromě svého nemocného Petříčka jsem viděla i hodně dětí různě nemocných i postižených, hodně (bez)nadějných případů, mluvila jsem se spoustou doktorů i sestřiček, které by za ty drobečky i dýchali, kdyby to šlo. To, co píšu, se stalo mému prostřednímu synovi. Pořád jsem přemýšlela, kladla jsem si bolestné otázky, na které jsem stejně nenalézala odpověď, která by mě uspokojila a uklidnila. Každé řešení bylo špatné.

Dnes - s odstupem více než 10 let - to vidím takto: Kdyby můj prostřední syn přežil a byl těžce nemocný nebo postižený, nikdy bychom si nepořídili toho třetího - šikovného zdravého synáčka! Protože bychom na to neměli sílu ani čas. A neměli bychom čas ani na toho nejstaršího - zdravého chytrého kluka. Všechen čas bychom věnovali tomu nemocnému, aby přežil..., byli bychom unavení, vyčerpaní, vystresovaní. Nejstaršímu bychom se nevěnovali a nejmladší by se ani nenarodil :-(

Možná by ses mohla pokusit to brát taky tak - kdyby žil Tvůj nemocný synáček, netroufla by sis pořídit toho zdravého. Měla bys antikoncepci a Tvůj zdravý synáček by nejspíš nikdy nebyl ani počatý, protože bys na něj neměla sílu, odvahu a čas.

Chápu, že je hrozné žít s vědomím "zabila jsem své dítě". V tomto ohledu jsem to měla jednodušší - u nás se to vyřešilo "samo".

Nevím, jestli Ti to pomůže, ale zkus se podívat na stránky anjeliky.sk - tam se scházejí maminky, které z různých důvodů přišly o dítě. Když tam napíšeš, určitě tam najdeš soucitná slova. Nejspíš si nad některými příběhy pobrečíš, ale snad to budou slzy, které očistí dušičku a pomůžou.

Možná by Ti pomohl hovor s nějakým laskavým duchovním (knězem, farářem kazatelem) nebo rozhovor s dobrým psychologem. Nevím, jestli máš někoho důvěryhodného ve svém okolí. Myslím na Tebe a držím Ti palce. Na nemocného chlapečka nikdy nezapomeneš, ale časem to nebude tolik bolet.

A hlavně o tom mluv nebo piš - je dobře, že jsi napsala sem a klidně časem napiš ještě jinam. Je moc důležité nedržet zármutek v sobě, ale vypovídat se. Pokud máš nějakou prima kamarádku, prober to s ní. Nebo to můžeš probrat takto na internetu. Moc na Tebe myslím a přeju hodně síly a radosti z Tvých zdravých dětí.

(Omlouvám se za dlouhý příspěvek, ale musela jsem ...)