Přidat názor k článku Zabila jsem své dítě

mIlá Dany,

Asi tě tenhle zážitek bude provázet dlouho, ne li celý život, také bych se trápila, ale nyvyčítej si to a nedávej za vinu.

Já byla na AMC při obou těhotenstvích a rozhodla bych se stejně. U nás to bylo tedy podezření na M. Down. O klineferterově syndromu nám také říkali, chlapečci mají o 1 nebo i více X chromozomů. Nevím, jestli míta postižení může záviset právě na počtu těch X, ale nikde není dáno, že na tom postižení budou stejně a budu schpopni normáního života. Moc záleží na rodičích, jak jsou schopni to psychicky unést a dítěti pomáhat a pak na tom, jak hodne je dítě postižené. Máme v rodine downův syndrom a jak jsou některé tyto děti schopné se hodne naučit a začlenit se, tak můj strýc tedy ne :-(. Nenaučil se mluvit, natož tedy něco přečíst či napsat, má epilepsii, nemocné srdce..... A vzhledově je na tom také jinak, než děti, co občas vídám v televizi :-(((. Takže nikdo nemůže nikoho soudit, za jeho rozhodnutí.

Kdybych takové miminko porodila, nikdy bych ho nedala do ústavu, ale znám se a vím, že by ze mě byla utrápená matka.

Jo a nikdy jsem u doktorů - genetika, prenatální u aploniáře, v podolí nepocítila jen náznak nějakého tlaku typu rychle se rozhodnete a lepší by pro vás bylo. Naopak např. odběr plodové vody v 2. tehu mi vymlouvali, pak až genetička kývla, že riziko tu přeci jen je a že jestli budu po psychické stránce ve stavu v jakém jsme byla před odberem tak at jdu.

Dany, drž se a já držím palce, at to brzy přebolí z té největší bolesti

Martina