Přidat názor k článku Zabila jsem své dítě

Každý kdo se ocitne v takové situaci se rozhoduje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a každý má jinou hranici tolerance. Co je pro někoho ještě přijatelné, je pro druhého nemyslitelné.
A tak mi přijde dost nemístné tady psát, že tohle postižení neni tak hrozné a že byla chyba těhotenství ukončit. Ono je trochu rozdíl o tom teoreticky polemizovat nebo rozhodovat o životě svého konkrétního dítěte.
Já jsem po třech letech léčby neplodnosti čekala holčičku, která by byla středně až silně mentálně postižená, měla by nemoce typu epilepsie, křeče, zdeformovaný obličej, ruce, genitálie, možná i nemoce srdce, ale nejspíš by žila.
Bylo to nejhorší rozhodování v mém životě, zvlášť když jsme dítě tolik chtěli.
Taky se mohlo stát, že už znovu neotěhotnim. Navíc kdo ví, třeba by byla šťastná i přes všechna postižení...
Pocit viny za zabití svého dítěte v sobě mám pořád, toho se člověk asi nikdy nezbaví...
Teď čekám dvojčata a doufám, že se o jejich osudu rozhodovat nebudu muset.