Přidat názor k článku Zabila jsem své dítě

Ano, problém je z mého pohledu právě v tom /jak již jsem psala/, že nikdy nevíte...:-).
Přivedete na svět krásné zdravé dítě, bude šťastné...
jednou se nerozhlédne, když bude přecházet silnici...
a všechno je náhle jinak... jste-li normální rodič, dítě nedáte do ústavu, ale budete se o něj starat..i když má třeba přerušenou míchu a je na vozíku...
pravděpodobně se nebudete dožadovat euthanázie, bude-li jeho stav alespoň trochu slučitelný se životem.... a kdyby Vám někdo řekl již v graviditě, že se tato tragédie stane, nechal by jste si tohle dítě? Jediný rozdíl proti vývojové vadě je v tom, že
v prvním případě předem víte a ve druhém nevíte :-).
A kdyby Vám někdo předpověděl, že za rok onemocníte rakovinou a do půl roku zemřete, spácháte sebevraždu, nebo budete užívat času, co Vám ještě zbývá?
A to, že se někdo vyrovnává se svým hendikepem...celý život je člověk nucen se s něčím vyrovnávat...je to přirozené a nevyhnutelné..a podaří-li se mu vyrovnat především sám se sebou, bývá i šťastný...nezáleží na tom, zda je zdravý či nemocný..
Máte pravdu, že být úspěšný neznamená být šťastný... ale, jak již jsem psala, ani být zdravý neznamená být šťastný a být postižený, neznamená být nešťastný...
Čím jsem starší, tím větší jsem fatalista...
Obdivuji rodiče, kteří si postižené dítě ponechají a neodsuziji ty, co tak neučiní...
Ale argumentovat tím, že uchráním interupcí henikepované dítě před nutností se vyrovnávat... se sebou, s postižením...se životem.... myslím, že tím ochráním jedině sebe, před nutností se vyrovnávat s postížením svého dítěte...
S pozdravem Olga F.