Přidat názor k článku Zabila jsem své dítě

Sice si myslím, že je poněkud rozdíl mít rozštěp rtu, který se skutečně dá plastickými operacemi vyřešit a něco jiného mít syndrom, který způsobí mou neplodnost, neschopnost pohlavního styku a významné odchylky ve vzhledu - ale pokud máte takový názor, pak Vám ho neberu.
Nemyslím si, že žít s postižením rovná se doživotní deprese. Ne, to není pravda. Ale myslím, že to bolí. Že bolí, když si člověk uvědomí, že on třeba nikdy nebude moci dělat to, co ostatní. A nebo bude moci, ale s velkými obtížemi.
Pokud se domníváte, že je Vaší povinností dát nenarozenému dítěti s vrozenou vadou šanci na život ať si s tím poradí, jak umí, je to Vás názor - neberu Vám ho, už jsem to tu několikrát psal.
Jenže - dovolím si ještě jednu cynickou a morbidní poznámku - dáváte mu právo na život, ale nedáváte mu právo na smrt. V naší zemi je eutanázie nelegální, takže pokud se s tím NEVYROVNÁ a nebude natolik silnou osobností, jako jste kupříkladu Vy, odsoudíte ho tím k životu, který žít nechce.
Pokud se mu totiž ještě ke všemu neštěstí přihodí, že se narodí v katolické rodině a dostane se mu katolické výchovy, nemá právo ani ukončit svůj život - sebevrahové jsou totiž zavržení.
Ale máte pravdu v tom, že radovat se ze života má právo každý. Ale nechtěl bych se dožít okamžiku, kdy by za mnou moje dítě s nějakou vážnou vývojovou vadou přišlo a zeptalo se "Tati, proč jsem já jiný (jiná) než ostatní? A vy jste věděli, že se narodím takový (taková), jaký (jaká) jsem?"
Pravdou je, a s tím doufám budete souhlasit, že přivedete-li na svět dítě s vývojovou vadou, nedáváte mu právo volby - odsoudila jste ho k životu - stejně jako pokud těhotenství přerušíte, odsoudíte ho k smrti. Otázkou je, co by pro to nenarozené dítě bylo lepší...
Závidím Vám tu jistotu, že jednoznačně život. Já si tím tak jistý nejsem...