Přidat názor k článku Tak tomu říkám podraz … aneb odvolávám, co jsem odvolal …

S tím zůstáváním doma je to těžké. Já sama jsem šla do práce brzy a dobrovolně (tedy motivací nebyly peníze). Nezvládla jsem být doma s dětma psychicky. Opravdu, skončila jsem u psychiatra. A rada: práce. Následoval kolotoč hledání školky, kde vezmou dvouleté dítě, ukecávání šéfa na zkrácený úvazek, opovržení okolí, že nechávám toho broučka ve školce... Že mne předtím od sebevraždy odradila náhoda, to nikdo nevěděl. Prý je to panelákový syndrom.
A znám i jiné maminky, které třeba nastupují do práce, protože by pak už nastupovat nemusely, byly by bez kvalifikace. Ale přesně tyhle maminky, které vlastně můžou státu prospět, jsou znevýhodňovány ze všech stran. Podpora zkrácených úvazků je nulová, jesle a školky rušeny, na hlídání si málokterá vydělá... Jasně, nakonec se to nějak udělá, kdo chce jít do práce, nakonec jde. Jenže pravidla se mění pomalu každý měsíc, slíbím, že nastoupím a pak se dozvím, že můžu dát dítě do školky jenom na xxx dní. A nebo, že už ho tam dát nemůžu, ale dostanu almužnu, když dělat nepůjdu. Nebo něco jiného, ale po novým roce to bude zase jinak.. A to mne štve.