Pavli, tohle opravdu není alibismus a ty tu pleteš moc věcí dohromady. Odpuštění neznamená zapomenout ani být zapomenuto, odpuštění znamená odpuštění a zbaví tě vlastních výčitek svědomí. A já myslím, že Dana si nebude do konce života vyčítat, jak jí to ty předpovídáš. Možná, že časem nabude jistoty, že její rozhodnutí bylo jednoznačně správné a tím si uleví a nebo jí zůstanou pochybnosti a pak si odpustí a trápení se zbaví tak. Není na tom nic špatného. Je to tak v pořádku.
Jak už jsem psala je těžké zbavit se pochybností o svém rozhodnutí, když tu asi není nikdo, kdo by za nenarozené dítě byl schopen odpovědět, zda se chtělo narodit či ne.
Pro věřícího člověka na tuhle otázku, zda se dítě mělo narodit nebo mělo být umělé přerušení těhotenství odpovídá jeho víra.
Zkus si po sobě ještě jednou přečíst svou úvahu o postiženém dítě, rodičích o které přijde a tom že, skončí v ústavu závislé na cizí pomoci.
Je na světě spousta lidí závislých na cizí pomoci a přesto jsou rádi za to, že jsou. A může se to stát i tobě, že budeš závislá na cizí pomoci i tvému dítěti a pak někdo třeba rozvine úvahu, že na jeho, tvé žití přispívá ze svého.
Píšeš o dítěti s jakýmkoli postižením - zkus si představit tedy ty děti, které by se snad neměli narodit: vozíčkáře, nevidomé, hluchoněmé... pro případ, že by jim zemřeli rodiče, a oni skončili v ústavu.
Možná jsi měla na mysli děti mentálně postižené, třeba Dawnovým syndromem, tak si zkus na itnernetu zalistovat a přečíst si příběhy lidí, kteří mají v rodině postižené a závislé dítě. Budeš překvapené, že i postižení dokážou společnosti dávat.
Předchozí