Přidat názor k článku Zabila jsem své dítě

Pavli, píšeš:

Pokud se rozhodnu jít na potrat, musím ns tím být smířená a vědět proč a ne potom hledat únik v jakési víře.

Nenapadlo tě, že o umělém přerušení těhotenství se často rozhoduješ v časové tísni, že tě to zaskočí a že nemusí být vůbec v lidských silách být s tím smířená v době, ve které se musíš rozhodnout. Zdá se mi, že chceš moc, po sobě i po jiných, že bys to možná sama také nesplnila: MUSÍM S TÍM BÝT SMÍŘENÁ. Připadá mi normální rozhodnout se (protože v určité době musím) a pak se postupně se svým rozhodnutím smiřovat.

Navíc i když ty máš třeba svou jistotu, že bys volila na místě Dany potrat, a neměla výčitky a byla smířená - nemohlo by tě trápit třeba to, že vyjádření lékařů by nebylo stoprocentní. Neřekli by ti na 100% to dítě bude postižené tak a tak a jeho život bude takový a takový, ale na 80% nastaně tohle, a bude to znamenat tohle, na 20% se to nestane a bude v pořádku apod. Pak bys třeba ani ty nemusela být smířená se svým rozhodnutím ukončit těhotenství, nebo si seš jistá, že bys neměla problém ?

A víru můžeš vnímat jako únik, ale také jako dar. Je to moc těžké odpustit si sama, když máš o svém rozhodnutí pochybnosti. A vyznat se a najít odpuštění u Boha - to já vnímám jako dar, který bych každému přála. Nevnímám to jako únik, na tom přece není nic špatného, považovat ukončení těhotenství za hřích, vyznat se z něho a najít odpuštění.
Něco jiného je házet po jiných kamení, odsuzovat je za to, ale to přece Renata nedělala. Jak už jsem psala, sdělila svou bolestnou zkušenost i to jak se s ní vyrovnala.

Nakonec mi trochu připadá, že to kamení hážeš ty, když píšeš:
kdybych měla srovnat Vás dvě - pro Danny mám pochopení, pro tebe ne - ty jsi zabila (tvými slovy) naprosto zdravé dítě, jenom proto, že jsi nedokázala nést důsledky svých činů.

Já myslím, že řada lidí, a já také, by měla pochopení i pro Renatu. Ostatně spousta lidí si myslí, že je to právo ženy, rozhodnout se do určité doby pro potrat i u normálního těhoteství. A já rozhodně nejsem příznivce zákazu interrupcí.

Píšeš: Za svým názorem si stojím - věřím, že Dana nebude mít výčitky do konce života, protože si osobně myslím, že se rozhodla správně - a hlavně se rozhodla podle svého nejlepšího svědomí.

Já to vidím tak, že výčitky mít může, i když se rozhodovala podle svého nejlepšího svědomí. Je to přiřozené o tom, už jsem psala 2x.

Zbytku tvého příspěvku trochu nerozumím. Samozřejmě si nemyslím, že kdokoli s jakýmkoli omezením by nebyl raději bez tohoto omezení (nemoc, postižení...), ale jestli takový člověk může nebo nemůže žít plnohodnotý život, jestli my ostatní máme právo to posoudit a vyvozovat z toho důsledky, jestli má či nemá žít... to všechno jsou otázky na které si já netroufám odpovídat, tak jako ty. Hlavně je nevidím tak jednoznačně a jistě.

Vidím to tak, že maminka (rodiče), kteří ponesou největší odpovědnost za své dítě, mají mít právo se rozhodnout za určitých okolností pro ukončení těhotenství. Ale není to jen jejich odpovědnost, jejich starost, tak to vnímám já. Je to i věc společnosti. Píšeš to trochu, jako že my ostatní se třeba kvůli rozhodnutí rodičů nechat dítě narodit, pak musíme o dítě zásivlé na cizí péči starat. Já myslím, že je to tak v pořádku, my všichni bychom se měli starat. Shodneme se na tom, že péče v našem státě je nedostatečná (jak to např. vypadá v kojenácích a ústavech, jaká je podpora rodičů postiž. dětí) a o to je i těžší rozhodování rodičů postiženého dítěte, zda si ho nechat či ne (např. co s naším dítětem bude až mi nebudeme). Kdybychom měli ústavy, které dětem nabídnou lepší péči, i rozhodování rodičů by bylo snadnajší.
Nebrat to jako rozhodnutí, které je jen chvályhodné, ale je to jejich věc. Je to naše věc a naprosto nesouhlasím s tvým pohledem, že nám v případě svého úmrtí hází na krk péči o závislého člověka.

No a k tomu hříchu, co si představuješ pod pojmem hřích, kdÿž ti ten pojem tak vadí pro označení interrupce ?