Přidat názor k článku Zabila jsem své dítě

Milá Dany, ať to bude znít jak bude, musím prostě napsat, co si myslím... NEZABILAS svoje dítě!!! Jen jste se Ty a Tvá rodina svobodně, zodpovědně (a já osobně jsem přesvědčená, že také správně) rozhodli předčasně ukončit těhotenství. Nemůžu tady rozebírat Tvé pocity, neznám je, ale můžu Ti napsat ty svoje. Takovou situaci jsem sice nezažila, ale jedno těhotenství mám za sebou a druhé právě prožívám, takže myšlenky a úvahy, co bych dělala kdyby..., mě samozřejmě neminuly. Navíc v rámci svého studia jsem na praxi několik týdnů pobývala mezi postiženými dětmi ve speciální MŠ (...). A jsem pevně přesvědčená, že bych udělala to samé!!! Nemá smysl přemýšlet, jak by se rozhodlo samo nenarozené dítě, ono se prostě rozhodnout nemůže, takže to nechám stranou. Ale rozhodnout se věnovat a obětovat celý život postiženému dítěti není jednoduché. Zní to třeba až sobecky, ale nejsem si jistá, jestli bych to dokázala (?) A i kdyby dokázala, co ti ostatní - manžel, starší sourozenci... představ si jen v obecné rovině příklad, že tedy dobrá, ano podstoupím život s postiženým dítětem... a pak za několik let přijde starší syn/dcera ze školy a řekne: "mami, Tonda jede s rodiči na 14 dní pod stan, já bych chtěl taky..." a já budu muset říct: "No jo miláčku, ale to my nemůžeme, Honzík by to nezvládnul...". Možná, že se ozve spousta lidí, že jsem sobec a myslím jen na sebe, ale já to tak prostě cítím. Jistě, každý má právo na život, ale taky má každý právo na 100% plnohodnotný život - nenarozené dítě a také ti již narození. Myslím si, že je úžasný, že dneska lze ještě před narozením rozpoznat některá postižení, a že se každý z nás pak může rozhodnout, jak se zachová. Máte dvě zdravé děti, užívejte si jich a nevyčítej si, nemáš co. Přeji Vám jen to nejlepší!! Eliška Ch.