Přidat názor k článku Rodičovství jako adrenalinový sport

Článěk od Bellany mě potěšil, ostatně jako vždy:-) Jakožto strejda mám štěstí, že uječené a na nervy lezoucí děti můžu časem vrátit:-) To je úžasná výhoda nevlastnění potomků::-)
Ale teď vážně - měl jsem u sebe na prázdninách neteř. Přečetli jsme spoustu pohádek (je jí pět, četl jsem já a po určité době si slečna řekla, kdy má dost:-), dívali jsme se na jeden a ten samý dětský film asi patnáctkrát, stavěli jsme hrady z písku (stavěl jsem já a ona "cukrovala" - sypala hrady suchým pískem), hráli jsme do omrzení Člověče, nezlob se, Kvarteto, šachy (které neteř neumí a nazdařbůh táhne jakoukoliv figurkou - a pak se ptá, proč nemůže táhnout tak, jak táhla), tancovali jsme, zpívali, hráli si na letadlo (vezme se dítě za jednu ruku a jednu nohu, zvedne se a roztočí - má pak dojem, že létá) a honili jsme se po polích. Je mi 27, takže jsem takové blbnutí docela ocenil.
Byli jsme v zoo (největším lákadlem byly dětské prolézačky, skluzavka a trampolína), jezdili jsme autem (to se jí moc líbí - je pak zticha, protože "Víš, za jízdy se s řidičem nemluví", jak mě poučila) a zkamarádili jsme se se všemi holčičkami a chlapečky ve věku od 3 do 7 let v našem okolí.
Dnes se neteř vrací domů - a já jsem rád, že budu mít zase chvíli klid a že se mě nebude někdo v jednom kuse ptát "A próč?". Mimochodem - s tou otázkou proč - jednou jsem se vytočil a zařval "Opovaž se mě ještě jednou zeptat "proč?"!" A neteř se na mě líbezně usmála a zeptala se: "A proč ne?":-)
Bellano - vydrž. Postupem času budou ty dny čím dál snesitelnější.