Přidat názor k článku Rodičovství jako adrenalinový sport

Bellano, hezky pises, i ja se snazim pristupovat ke svymu ditku s nadsazkou a optimismem. Moje tehotenstvi a pote i materstvi se nese v skoro stejnym duchu jako u Tebe. Asi sem to vzala pres kopirak. Pred tim jsem inklinovala k adrenalinovejm sportum, urcity riziko, napeti a prekonavani sama sebe melo svy kouzlo. Jenze s tim nasim drobkem to bylo spis vypeti, krec a potlacenej hysterak. Jediny co zustalo bylo prekonavani se. 4.5 mesice rval, rval, rval, spal v 0.5h-2h intervalech v noci (a do toho jsou zapocitany i 20 min intervaly kojeni), pres den spal max. 20min v kuse a pak zase rykot. S prehledem prerval zbijecku pod okny. Jediny kde nerval byl kocar, a protoze jsem si naivne myslela, ze si musim udrzet kondicku, abych se co nejdriv vratila ke svym sportovnim zalibam (to teda byla trestuhodna naivita!), privitala jsem kazdodenni ctyrhodinovej slalom s kocarem ve snehu. To byla jedina chvile, kdy si moje psyche odpocala a nacerpala trochu sily na dalsi sebeovladani se. No musim se pochvalit, protoze rozhodilo me to asi 3x, to jsem nevydrzela, opustila rvouci dite v postylce, pustila sprchu a pekne nahlas jsem se politovala. (Nikdo jinej mimo manzela me stejne nepolitoval, protoze nikdo neveril, ze nas Drak je takovej, je preci normalni, ze maly mimina brecej!) Dnes uz je to lepsi, malymu je sedm mesicu pryc a od sestyho mesice se v noci budi pouze 2x na lahvicku. (S kojenim jsem bojovala hrozne moc, ale vysledek byl prikrm po patym mesici a ted uz to vystaci akorat tak na uklidneni pred spankem.) Nicmene, nemuzu si pomoct, moje dny sice utikaj strasne rychle a taky strasne stejne = nudne. Malej uz sedi a leze a stavi se, je to opravdu neposeda, ale ten adrenalin tam nejak najit nemuzu. Zbyla jen obrovska unava po prvnim pul roce. Samozrejme jsem obrovsky rada, ze ho mam a jeden jeho stastnej usmev vykompenzuje celou tu silenou pulrocni insomnii. Ale vzruso ve svym zivote jaksi nemam. No, uklidnuju se, ze tim si musel projit kazdej a jednou to skonci, ditko zapojim do svych aktivit a po te prijde den, kdy se uplne osamostatni a "vykasle" se na nas, tak jako jsme to udelali my s nasima rodicema. Proste kolobeh zivota. Ale jedno vim naprosto stoprocentne. Nikdy v zivote nezapomenu na to obrovsky psychicky vypeti a muzu jen rict, kdo nezazil, nepochopi! Mej se fajn, preju pevny nervy a zase neco napis at vim co nas ceka! Marlenka a Drakula