Víte co, ono je hrozně snadné soudit, ale kdo to nezažil, tak nepochopí. Celý život jsem byla odkázaná sama na sebe a ještě dělala pitomce všem ostatním, protože oni jsou přece slabší, zranitelnější, oni mně potřebujou. Stálo to neskutečný množství času, peněz, nervů, a co z toho? Když jsem krátce dělala v nemocnici, málem jsem se uchlastala, jak mne dojímali ti nemocný a jak mne štvalo, jak je na ně personál hnusnej. Dělala jsem tak neuvěřitelnýho blbečka, až to hezký nebylo. Každýmu, kdo prošel kolem. Dávala jsem somrákům poslední peníze, protože já si je přece vydělám a oni jsou větší chudáci. Nedělalo mi problém jet ve tři ráno za kamarádkou, která byla v depresi z rozchodu přes celou Prahu. Celej můj dosavadní život bylo jedno velký sebeobětování. A myslím, že toho bylo na jeden život až moc.
Předchozí