Přidat názor k článku Jak matkám chutná život aneb hledám práci a mám děti

koa,
bohužel tak to už v životě chodí. Obyčejně všechno "odsírají" ti nevinní. Pro mne to taky nebylo zrovna jednoduché rozhodnutí, ale zkrátka to nejde jinak. Spoléhám na to, že je syn dost inteligentní na to, aby to pochopil. Prostě mám povolání, které není na osm hodin denně a vyžaduje spoustu doplňkových aktivit. Jsou profese, kde to jinak nejde a ženy, které je vykonávají, taky mají děti. Co takové zpěvačky, jezdí věčně po koncertech, nemyslím si, že by s sebou všude tahaly děti, podobně jako herečky do divadla nebo na natáčení filmů. Ty děti si na to prostě musí zvyknout. OK, možná je sobecké pořizovat si děti, když má člověk podobné povolání, ale stane se. Nedávno jsem dělala rozhovor s Davidem Prachařem, ti mají s Lindou Rybovou dvě malé holčičky rok od sebe a oba pracují, nejsou po večerech často doma... protože to prostě nejde jinak. A těch případů je spousta. Myslíš si, že všechny děti lidí z téhle branže jsou emocionální mrzáci? Já nějak ne. Mělo by se jim zakázat mít děti, protože je vychovávají chůvy nebo prarodiče?
Já prostě nemůžu a nechci obětovat svůj život dítěti a být pak nešťastná z toho, že má syn svůj vlastní a nepotřebuje mne. Necítím to tak, a on by sám poznal, že maminka není v pohodě. Bylo by to pro něj lepší? Myslím, že ne. Děti tohle vycítí, ani se jim nemusí nic říkat. A to, že si párkrát do roka někam zajedu, buď pracovně nebo soukromě, podle mého názoru jeho vývoj ovlivní daleko míň, než abych na něj naštvaně štěkala a byla nepříjemná, protože mi volali kamarádi, ať s nimi jedu dejme tomu na Silvestra do Alp a já se OBĚTOVALA a zůstala doma, i když bych radši byla s nima v Alpách. Nechci, abych v něm vzbudila dojem, že je mi na obtíž, a právě to by se stalo, kdybych se vzdala práce, přátel a koníčků.

Mmch. - každého poznamená vztah s matkou, otcem... jde jen o to jak a čím. Upřímně řečeno, nějak si nepřipadám defektní kvůli tomu, že mne matka nechtěla, jsem v tomhle ohledu fatalista. Ani jsem kvůli tomu neproplakala x nocí, vzala jsem to jako realitu, kterou nezměním. Ano, asi bych byla jiná, kdybych měla harmonickou rodinu, ale otázka je, jestli bych chtěla být jiná. Nechtěla. Já jsem svý mámě paradoxně vděčná za to, že mne svým přístupem směřovala k naprostý samostatnosti a nezávislosti. Nebyla bych tím, čím jsem a já jsem tím ráda. Můj život byl možná chudý na opětované emocionální vazby, ale na druhé straně jsem prožila spoustu věcí, které člověk s pevně vštípenými zásadami a normami chování neprožije. A ty věci mne obohatily. Nevyměnila bych je za milující mámu ani omylem, a to myslím smrtelně vážně.