Přidat názor k článku Jak matkám chutná život aneb hledám práci a mám děti

Martino,
aspoň je vidět, že sebeobětování někdy vede do pekel. :o)

Ještě k tomu, co píšeš - mne vlastně péče o miminko nijak nezaskočila, naopak jsem byls příjemně překvapená, syn byl skutečně naprosto nenáročný, a že k němu budu díky kojení připoutaná, s tím jsem počítala, i když jsem to nesla těžko. Mne opravdu jen zaskočilo, jak k tomu přistupoval manžel. Prostě jsem pochopila, že naprosto ignoroval všechno, co jsem mu řekla a myslela vážně (s upřímností fakt nemám problém) a natvrdo mi řekl, že když má žena dítě, tak je především matka a vymalováno. Zapomněl mi totiž sdělit, že sice chce dítě, ale s příslušenstvím - jako když holčička nechce jen Bárbínu, ale k ní i Kena, poníka a růžovej karavan. Že chce dítě, o který se bude NĚKDO starat. Z toho jsem byla dost na dně. Mně přišlo logické, že doma s dítětem je ten, kdo se v práci nijak nerealizuje, kdo má minimum koníčků, které by vyžadovaly nepřítomnost v bytě, ten, kdo má plnou hubu toho, jak je pro něj dítě největší štěstí v životě. Příklad - manžel nesnáší živé koncerty a poslouchá rád hudbu doma. Já chodím na koncerty ráda. On může spojit poslech hudby s tím, že je doma s dítětem, já s sebou budu těžko vláčet malé dítě někam do Sazka Arény nebo do Vagonu. Ale přesto se musím, resp. musela jsem vyloženě doprošovat, aby večer hlídal, kolikrát se mi stalo, že mi na poslední chvíli řekl, že hlídat nebude, protože se mu nechce, nebo usnul a já byla bez možnosti zajistit náhradní hlídání a musela jsem zůstat doma. Na rozdíl ode mne on NIKDY nemusel řešit problém, kdo bude hlídat, když mu zavolali kamarádi, aby s nimi šel na pivo. Tohle mi vadí a to mne zaskočilo. To, že jeho omezení veškerý žádný a moje naprostý, přestože to je zcela proti logice.

A ještě k tomu abstraktnímu vnímání práce - OK, asi to syn ještě nepochopí. Ale zas mi nepřijde vhodný tvářit se před ním, že práce neexistuje. Bohužel si na to musí zvykat, nejde to jinak.

A nakonec k tomu, co psaly Libik a Kejklířka:
Ten pocit osamělosti není až TAK zoufalý, jak to možná vypadá. Mám kolem sebe docela dost lidí, o kterých vím, že se na ně mohu spolehnout a že mi v rámci svých možností pomohou. Jediné, co mi schází a co díky své naprosto "nevhodné" povaze nejspíš nikdy nepoznám je láska obnášející pocit vnitřního souznění, dá-li se to tak říct. Pragmaticky vzato, člověk může žít s kdekým, pokud jsou jejich nátury alespoň maličko kompatibilní a pokud jeden z dvojice není nějak výrazně "defektní" (alkoholik, narkoman apod.). Asi to bude znít povýšenecky nebo namyšleně, ale já vím, že to, co lidé zažijí se mnou v rámci jakéhokoli vztahu je neopakovatelné, protože jsem hodně velký solitér. Nemyslím si, že jediný na světě, to ne, ale ojedinělý rozhodně. Vím to, potvrzují mi to ostatně i moje dosavadní zkušenosti. Vztah se mnou snad nikdy nikdo "nezahodil", buď se k němu vracel nebo jej kontinuálně udržoval, bývalí milenci mne opakovaně hledají na místech, kde jsme spolu byli (nedávno se jeden asi po deseti letech objevil u mých příbuzných...) Jenom to zatím nikdo neunesl, protože je JINÝ. A bohužel, syn mi tohle vynahradit nemůže... vím, že mne má moc rád, já jeho taky, ale dokud budu žít s deficitem a vyčítat si, že jsem někdy něco neudělala, i když jsem možná měla, bude se to projevovat i na našem vzájemném vztahu. A to opravdu nechci.