Přidat názor k článku Jak jsme zvládli rakovinu – očima manželky

také moc držím palce, manžel bude určitě v pořádku!
jsem na tom podobně, s tím rozdílem, že postiženým je můj tatínek a stadium je bohužel o dost pokročilejší (několik orgánů). Po dvou operacích ho pustili domů v zuboženém stavu, kdy si nebyl schopen ani nalít pití do hrnku, umýt se, nic...Ted je na tom líp, už vyjde i sám ven s holí (100 metrů a zpátky domů), ale i tak je to dost péče. Protože špatně psychicky zvládal pobyt v nemocnici, na chemoterapie ho vozím, ráno tam, o dvě hodiny později zpět, šest cyklů po pěti dnech. A protože jsou prázdniny, tahám sebou děti, také je beru k němu na návštěvu apod. Přinejmneším tu malou nemůžu nechat samotnou doma, manžel chodí do práce, hlídání je jen občas, ale rozhodně ne každý den několik ěmsíců v kuse. A že by chemoterapie bla nebezpečná mi teda nikdo neřekl! Beru dvouletou dceru i do nemocnice (na minutku, odvést tatínka, aby někde neupadl, pak odjedeme autem, za dvě hodiny vyzvednout) a nikdy mi žádná sestra neřekla, že je to špatné! Starší dcera dědu občas vodí za ruku z chemoterapie...tak nevím, jsou v té naší nemocnici takoví igoranti, nebo to není tak hrozné?