Přidat názor k článku Jak jsme zvládli rakovinu – očima manželky

Leni podle mého jsi udělala velmi dobře nejen pro sebe, dcerku, ale i pro toho vašeho velikého maroda. Místo utápění se ve své nemoci, má teď úplně jiné problémy a uvidíš, že to bude i pro něj mnohem lepší. 5,5 roku jsem se starala o maminku a společně s ní bojovala s rakovinou. Byli to strašné roky, ale svým způsobem ty nejhezčí z našeho vztahu. Taky jsme hledali cesty jak spolu doma vyjít. Taky jsme měli první období, kdy byla tak "nemocná", že si nechtěla ani ohřát jídlo. Taky byla scéna, když jsem si po prvním půl roce dovolila odjet na týden na hory ( bylo mi 21 a měla jsem sedět jen doma a opečovávat). Pak jsem se zasekla jednou na ní strašně křičela a vykřičela jí všechno do očí. Rázem se vše změnilo, začala si zbytku života mnohem víc užívat. Několikrát jela mezi léčbami s tátou na dovolenou třeba do Beskyd - do té doby na to za celý život nenašli čas. V padesáti začala řídit auto, radovat se z věcí do té doby pro ní tak samozřejmých jako je rozkvetlý rododendron - vždycky, když teď vykvete, tak vzpomínám, jak nad ním stála a ptala se ho, jestli ho ještě příští rok uvidí kvést. Před nemocí to byl jen keř, který opadanými okvětními lístečky dělal binec na zahradě - nebyl k jídlu...Svět se rakovinou změní nejen nemocnému, ale i jeho okolí a je to strašná šlupa - držím palečky ať to u vás dobře dopadne a za 3 roky ať si oba najdete čas a tu vaší Terinku odvedete do školy společně.