Přidat názor k článku Jak matkám chutná život aneb hledám práci a mám děti

Ranio,
a víš, co je na tom naprosto nejabsurdnější? :o) Že to mají zakořeněné i lidé, kteří to sami nikdy nedělali. Moje máma - a teď to opravdu neříkám proto, že bych si stěžovala nebo se litovala, proboha - která šla do práce, když mi byl rok, od babičky, která bydlela ve stejným baráku si mne prakticky brala jen na víkendy, se kterou jsem neměla snad žádnej silnej zážitek (dokud žil dědeček, hodně jsme cestovali, ale máma "jen" byla u toho, blbnul s hrál si se mnou děda), tak mi řekne, že děti jsou oběť a že už jsem si toho užila dost. :o))) A že ona sama, kdyby věděla, co to obnáší mít děti, tak by nikdy žádné neměla. Přitom se ani o mne ani o sestru nikdy nijak extra nestarala, měla pořád k ruce babičku, u sestry ještě dejme tomu, ta byla chtěný a rozmazlovaný dítě, ale i tak s ní měla jen to hezčí, tu práci kolem odřel obvykle někdo jinej. Já třeba byla s mámou JEDNOU sama na dovolený a jednou společně se sestrou. Myslím v dětství. :o) Nepamatuju, že by se mi věnovala, zajímalo jí akorát, jaký mám známky ve škole, protože se chtěla chlubit, že má chytrý dítě. :o))) Opakuju - to je KONSTATOVÁNÍ.
Tchýně je sice oproti mámě vzorná matka, ale obě její děti byly od 6 měsíců v jeslích a ona chodila do práce. A normálně mi řekla, když byly synovi asi dva, že přicházím o to nejkrásnější, protože pracuju a nejsem s ním doma! Jako kdyby ona sama byla...
Prostě je to nějak v lidech, nevím proč, nevím kde se to bere, ale ten názor ohledně sebeobětování je skutečně velice rozšířenej...