Přidat názor k článku Mám práci aneb příběhy "krkavčích :) matek"

Estro, díky za napsání tohoto článku. Na Rodinu moc nechodím, ale diskuzi pod zmiňovaným článkem jsem si přečetla a některé příspěvky mě dost šokovaly - především od matek, který stěžují, jak to mají těžké, že s dítětem/dětmi byly 3-6 roky pouze doma, nevzdělávaly se, a pak po těch letech, co se opravdu věnovaly jen domácnosti, nemohou nalézt odpovídající práci a ještě odsuzují ty, co si práci našly dřív než bylo dítěti x-let!!!

Já vím, že je to o úhlu pohledu - u každé z nás hodně záleží na 1) povaze samotné matky (ne každá z nás chce pracovat nebo naopak se pouze věnovat dítěti/dětem a je to přirozené, každá jsme jiná!), 2) na povaze samotného dítěte (ne každé dítě baví být pouze s matkou nebo naopak ne každé dítě může být od útlého věku bez matky), 3) na rodinném zázemí (jestli může hlídat babička, manžel nebo někdo blízký, zda jsou potřeba finance nebo se dá být bez výplaty pouze s minimálním rodičákem) a 4) vůbec na tom, kde rodina žije. Je asi rozdíl hledat práci v Praze a v Ústeckém kraji nebo Moravskoslezském. V Praze je určitě i po 3-leté nebo delší mateřské jednodušší si práci najít, případně se dovzdělat. V ÚK nebo na Ostravsku, kde je nezaměstnanost nejvyšší a práce opravdu málo je to mnohem těžší.

Já sama jsem do práce chodila od půl roka syna, první čtvrt rok jsem ho brala do práce sebou, protože jsem ho ještě kojila a nebyl to žádný problém. Pro mě, jeho ani v práci. Všichni mi maximálně vyšli vstříc. Bylo to jen na 2 dny v týdnu, ale v Praze, 80km daleko od domova... Pak do roka se mnou jezdil tak 1-2x měsíčně, jinak ho hlídala babička.
Bylo mi jasné, že je to dlouhodobě neudržitelné to dojíždění, takže to stejně nemá budoucnost. Začala jsem se poohlížet po práci blíž domova (Ústecký kraj) a ouha, všude chtěli jen stavaře, strojaře nebo ekonomy. Mám VŠ, umím 2 jazyky, skvěle pracovat s PC, mám 6 let praxe ve státní správě, ale práce pro mě tu skoro nebyla (pokud jsem nechtěla brát práci jako SŠ a jít úplně mimo obor)...

Pak jsem ale našla supr nabídku a šla jsem do toho. Nijak moc jsem to neřešila, říkala jsem si - fajn, když mě nevezmou, bude vše jak bylo doteď (2x týdně do Prahy, syn u babičky, aspoň nějaký přivýdělek) nebo fajn, když mě vezmou bude víc peněz, které opravdu potřebujem na lepší bydlení (i kvůli případnému dalšímu dítěti), hlídání máme (babička se sama nabídla, že bude syna případně hlídat) a naučím se spoustu nových věcí v práci, která je perspektivní a 15km od domova.

No vzali mě, měla jsem radost, ale i jsem měla trochu strach jak to zvládneme (synovi bylo 14,5 měsíce). Teď po 2 měsících musím říct, že to zvládáme. Ano přišli jsme o pravidelné plavání, ale syn je jinak u babi s dědou moc spokojenej, bude s babi chodit cvičit, takže i mezi kolektiv se dostane. Já jsem spokojená v práci, se synem jsem odpoledne a každý víkend a moc si ho rošťáka užívám. No a aspoň se mnohem víc do hlídání a starání se o syna zapojuje i manžel. A jsem tomu ráda, aspoň ví, co všechno to kolem něj obnáší...

Takže tolik od nás. Je mi naprosto jedno, jestli mě některé odsoudí, já, můj syn, manžel i mé okolí jsme spokojení a to je pro nás opravdu to hlavní!!!!! Stejně jako pro jiné z vás být 100% s dítětem!

Zuzka