Přidat názor k článku Mám práci aneb příběhy "krkavčích :) matek"

Přiznám se bez mučení, taky jsem krkavčí matka. Nechodím do práce, dodělávám si školu, ale je to totéž, 2x týdně na 4 hodiny jsem pryč a malého hlídá babička nebo dědeček. Oba pracují a přesto to zvládáme:) Teď už je malému rok a půl a já jsem na něj fixovaná pomalu víc než on na mě, ale když mu byly tři měsíce a já byla tři dny v kuse furt pryč, myslela jsem, že mě raní mrtvice a hlavně přijdeme o kojení. Neranila a kojíme furt:) Vybrala jsem si, ale vím, že až tu školu příští rok dodělám, do práce hned nepůjdu. A u dalšího dítěte taky ne. Jsem ten typ, který je šťastný s dítětem doma, na výletech, u kamarádek, ve cvičení, plavání atd.:) Ale kdyby nebyly peníze, asi bych taky něco dělat musela. Už vím, že přežít se to dá. Bez ztráty autority, bez pocitu že jako matka jsem zklamala, bez toho, že by se mi dítě odcizilo. Kdybych šla do práce na plný úvazek, asi bych se toho bála, ale to tu většina kamenovaných maminek neudělala, tak nevím, proč do nich vrtat jen proto, že my domácí typy jsme spokojenější pořád s dětmi (jo a až půjdou do školky, trauma budeme mít my, ne děti:). A upřímně, být pořád s dítětem přece taky není taková idylka. Malý má teď naprosto hysterické období a já se půl dne držím, abych ho netřískala:) Takže v práci/ve škole se člověk i svým způsobem "odreaguje" (nebo spíš je unavený jinak):)