Přidat názor k článku Mám práci aneb příběhy "krkavčích :) matek"

Ale já Ti, Mileno, neberu moře. Ale abych pravdu řekla, já se bez moře úplně klidně obejdu prakticky celý život. Zato kdybych se párkrát za rok nedostala do lesa nadýchat se vůně pryskyřice, mechu a hub, tak bych asi strašně trpěla. Znát je to třeba letos, kdy nám prázdniny vyšly tak pitomě, že jsme si jich opravdu užili jen velice málo a spíš symbolicky.
Dnes je jiná doba, samozřejmě. I mému synovi je líto, že se nedostane k moři. Protože slyší v okolí, že tam jede ten a ten. Ale na les se vždycky strašně těší, a u jednoho prťavýho potůčku je schopný hrát si klidně hodinu. A další hodiny stráví ďobáním borůvek do pusy, lezením po balvanech, zkoumáním cestiček, u každé studánky. Naopak jsem přesvědčená, že kdyby byla možnost koupit si chalupu někde u lesa, tak by tam trávil nejkrásnější prázdiny. Až do puberty: bůhvíjaké starosti bude řešit pak, že:o)
Jistě. Jinou situaci má ten, kdo do lesa jezdí opravdu pořád, má tam chalupu, nebo tam dokonce bydlí. Ale městský člověk, případně člověk z roviny, kde lesy nejsou, tomu se každoroční výlet do lesa hodit opravdu může.
Nemám nic proti moři ani cestování do zahraničí.
Ale taky existují zoologické zahrady, zámky se zajímavými interiéry a atrakcemi v okolí, různé zajímavosti, muzea a expozice... Někdo zase chodí plavat na koupálka a písníky, jiný má možnost chodit s dětmi na pohádková představení do divadla. Kromě toho existuje instituce babiček:o), kde se třeba scházívají bratranci a sestřenice a pořádají dobrodružné výpravy a rozličné zábavné akce...
Zkrátka, když se dítě nedostane k moři, ještě to neznamená, že má zkažené dětství.