Přidat názor k článku Mám práci aneb příběhy "krkavčích :) matek"

Báro,
to mi neříkáš nic nového. Samozřejmě vím, že většina dětí s DS nejsou slintající idioti zavření v klecovém lůžku. Dokonce jsem svého času navštěvovala známou, která vedla stacionář pro tyto děti a viděla jsem, jak hezké věci vytvářejí z hlíny, jaké malují obrázky apod.
To, že je PRO MNE nepřijatelné starat se v domácím prostředí o dítě s DS neznamená, že je to nemožné obecně. :o)
A k tvé poznámce ohledně citů - víš, on se, když to řeknu hodně drsně, city člověk nenažere. Znám fůru hrozně citlivých lidí, kteří doslova pláčou při pohledu na mrzáčka o berlích, ale tím to taky končí. Naplní si svou potřebu neproduktivního soucitu a mají dojem šílené morální převahy nad námi bezcitnými, kteří to TAKHLE neprožívají. Jenže my cyničtí netvoři k tomu přistupujeme trochu jinak. Pro nás není důležité krátkodobě naplnit SVOU potřebu po nějaké silné emoci. Důležitá je konkrétní pomoc. Taková, jaké jsem reálně schopen. Soucit sám je nanic. Netrpím komplexem matky Terezy a nechci spasit svět, protože na to prostě nemám. Ale to, co dělám - co dělám pro druhý - mi dává tak nějak víc, než emocionální "samohana" prováděná skrze veřejně proklamovaná duševní pohnutí. Představ si, že takovýho odpornýho netvora, jako jsem já, hladila třeba jednou jedna stará babička v nemocnici po tváři, měla v očích slzy a děkovala mi v podstatě za pitomost, kterou pokládám za samozřejmou, říkala mi "slečno, vy jste anděl, takových lidí moc na světě není"... Jen proto, že jsem se nad jejím konkrétním problémem nechytila za srdce a neomdlela dojetím, ale šla jsem a vyřešila ho. Divný, co?
To, že nechci obětovat život jednomu člověku - řekněme hypotetickému dítěti s DS - mi totiž dává šanci pomáhat daleko většímu množství potřebných lidí, nad kterými houfy CITLIVEJCH pláčou a lomí rukama. Tím se nezabývám, protože je to nanic. Jsem nechutně racionální, bezcitná zrůda. :o)