Přidat názor k článku Mám práci aneb příběhy "krkavčích :) matek"

Ranio,
tak já měla fakt obrovskou výhodu v tom, že jsem měla naprosto pohodové dítě. Na péči o něj mne nemělo co ubíjet, protože on potřeboval jen najíst, přebalit a umýt. Nikdy neplakal, nechtěl se chovat, mazlit, nic - naopak byl naštvaný, když jsem ho třeba vzala do klokanky, nechtěl být nijak a ničím omezovaný v pohybu, zřejmě proto, že má ten hyperkinetický syndrom, podle neuroložky. Když jsem ho nechala na posteli, aby si tam prováděl svý akrobatický sestavy, tak se u toho smál a byl spokojený, když ho někdo vzal do náručí, začal dělat vzteklé ksichty, kopat nohama a šermovat rukama, jen aby se z toho sevření dostal pryč. :o)
Mně nevadilo, že ho musím oblíkat, přebalovat a kojit, to nebylo zas tak moc práce a u kojení jsem si četla nebo koukala na film. :o) Mně ubíjela skutečnost, že NEMŮŽU dělat žádná spontánní rozhodnutí, že jsem prostě uvázaná za nohu, protože holt jí každé tři hodiny a prsa s mlíkem se nikomu půjčit nedají. :o)
Teď už mu budou 4 roky a je to o něčem úplně jiném. Ale upřímně, kdybych někdy čistě náhodou přišla do jiného stavu, jako že nechci, snažila bych se mít hned po šestinedělí chůvu na plný úvazek. Podruhé bych to už nezvládla, to bych nejspíš skončila v pakárně na uzavřeným oddělení. :o)