Přidat názor k článku Mám práci aneb příběhy "krkavčích :) matek"

Tak tohle je opravdu silná káva.

1) Zabít postižené dítě NENÍ sobecké.
2) Vzít si postižené dítě domů, vytvořit mezi ním a sebou citovou vazbu a později ho umístit do ústavu NENÍ sobecké, je to skvělé a pro obě strany jistě výhodné.
3) Postižené dítě přivést na svět a umístit do ústavu ihned, aby si mohlo vytvořit vazby kompaktnější a nebylo frustrováno pozbytím vytvořeného vztahu nebo jeho výraznou obměnou JE sobecké.

Uf. Vaši neochvějnou logiku vám Báro skoro závidím. Naprosto ovšem nezávidím své vzdálené příbuzné s DS, které se její matka obětovala. Manžel od ní odešel, zvládala vše sama. Žila s dcerou velmi skromně, ale zvládala. Pak matka zemřela. Dívka s DS byla ve svých 28 letech umístěna do ústavu a je tam strašlivě, strašlivě šťastná. Nejšťastnější ze všech. Doufám chápete, že je to přesně naopak. Takto já chápu sobectví. Nebo možná nezralost, chcete-li. Zralý člověk domýšlí své chování vždy se všemi důsledky a je ochoten pozměnit své názory, setká-li se v praxi s něčím, co jim odporuje. Nad tím byste se Báro měla zamyslet. Takto totiž končí většina dětí s DS vyjma těch, kteří mají štěstí a jejich postižení není natolik velké, takže mohou žít v chráněných bytech. I tak je to pro ně nesmírně složité, to si buďte jistá. Ani psa bych si nepořídil, aniž bych si nebyl alespoň na 75% jist, že se o něj v případě mé smrti nebo bezmocnosti někdo postará a neskončí v útulku.