Přidat názor k článku Mám práci aneb příběhy "krkavčích :) matek"

Báro,
Monty mi přijde trochu z jiného světa, ale zrovna v rozhodování o amnio a umístění dítěte do ústavu jí zcela chápu. Pokud se dobře pamatuju, tak u ní byla indikací k AMC hraniční hodnota NT. U mě, u druhého dítěte bylo indikací to, že mi v době porodu mělo být 35 let a 4 měsíce... kdybych byla o čtyři měsíce mladší, nikdo by mi AMC nenabízel. Kdyby Montin syn měl NT o milimetr menší, taky by jí to nikdo nenabízel. Já jsem AMC odmítla, kvůli velkému riziku potratu. Moje první dítě bylo o dva měsíce nedonošené, a mě přišlo divné, abych riskovala život druhého dítěte jen proto, že je určitá, nepatrná možnost, že není "dokonalé" (všechny ostatní testy - krevní test a NT; AFP; genetický UTZ - dopadly dobře).
Přesto si nejsem jistá, že bych byla schopná se o postižené dítě postarat. Žijeme v cizině, babičky "nemáme" (pro všechny praktické účely), ani žádnou širší rodinu. Pravděpodobně bych péči nezvládla (logisticky, ale možná ani psychicky). Nemyslím si, že si tyto dva koncepty odporují - nechuť riskovat život dítěte, o kterém stejně až do narození nebudeme vědět jak moc JE postižené a zároveň přiznání si, že bych něco nezvládla.

Kdyby k AMC v mém případě byly pádnější důvody než "datum v občance", asi bych jí zvážila - ale opět nevím, jestli bych konkrétně v případě DS šla na potrat... asi bych dokázala potrat zvládnout v případě těžkého postižení neslučitelného se životem, ael prostě nevím, protože naštěstí u nás nic takového nebylo a holčička se má čile k světu - netroufám si soudit, co by tedy měli dělat a cítit ostatní... a nemyslím, že v těhle případech má kdokoliv právo soudit kohokoliv.... ono to rozhodování vypadá i jinak pokud člověk děti ještě nemá, nebo je má a nebyl v té situaci... nebo i byl v té situaci, ale není těhotný... já vím, že jsem v těhotenství o svých dětech smýšlela trošku jinak než teď - měla jsem mnohem silnější ochranitelské pudy a uvažovala jsem velmi málo "racionálně".