Přidat názor k článku S miminkem pod stan? Do toho!

Píšete tu moc hezky o stanování s maličkým dítětem. Nejsem nadšeně pro, ale ani proti.
Chybí mi tu v diskusi stanovisko vašich sousedů v kempu nebo v sousední chatce nebo v hotelovém pokoji. Víte jak to myslím... Vy máte miminko nebo batole. To si občas zapláče nebo zakřičí ve dne ... i v noci ... známe to všechny. Vy si chcete užít dovolenou s dítětem a berete jeho pláč nebo křik jako normální a přirozený. A je to tak správně. Vaši sousedi už ne a také mají plnou pravdu. A věřte nevěřte, tolerance sem, tolerance tam, máte-li v sousedství plačtivé dítě, dokáže to zkazit dovolenou celému patru v hotelu.

Takhle to také může vypadat z hlediska sousedů. Jedete do hotýlku v lesích za klidem a tichem.
Ráno vás vzbudí dětský pláč.
Jdete na snídani, u stolu fňuká batole.
Dopoledne jdete se projít po okolí. Při návratu vás vítá vřískot. Děcko zakoplo.
U oběda křik a dupot. Dítěti nechutná.
Po obědě si zdřímnout a dospat to předčasné ráno ... ani náhodou. To vám hluk ze sousedního pokoje nedovolí. Dítě se nudí.
Na večerní posezení na stráni u hotelu zapomeňte ... víte jak daleko se nese dětský křik, když nechce spát?
V noci se dvakrát vzbudíte. Protože dítě má sto a jeden důvod si zaplakat.
První den si řeknete, jé batolátko, nojo, to zaplakání k tomu patří. Mámě přejete to štěstí.
Druhý den vás napadne, že takhle to bude pokračovat a vy si asi zas tak neodpočinete. Inu, třeba si prcek zvykne a další dny dá pokoj. Mámu litujete.
Třetí den ... prcek si nezvykl. Sakra, v práci na mě řve šéf, taky děcko. Na mámu se ošklivě podíváte, to s tim děckem nemůže něco udělat?
Čtvrtý den nenávidíte děti a tu mámu od vedle zvlášť a nenápadně se vyptáváte, zda mají pobyt také až do konce týdne a jestli to děcko není nemocné.
Pátý den vidíte, že se vaše dovolená chýlí ke konci, vy jste alergičtí na děti vůbec. Protože se však narozdíl od ostatních chováte slušně, tak si vám maminka postěžuje, že jsou na ní ostatní takoví nepříjemní a sotva pozdraví. Když se snažíte naznačit, že jste se už pátý den nevyspali, dostane se vám vysvětlení, že dítě má právo si zabrečet a ona má právo jet na dovolenou. Začnete přemýšlet o zrušení práv matky a dítěte.

Dovolená ovšem splnila svůj účel.
Dovolenou opouštíte s přesvědčením, že v práci je to bezva. Kolegyně je sice ukecaná, ale pronikavě nevříská. Šéf si sice zařve, ale pouze od sedmi do pěti. U oběda si nikdo neutře ruce od omáčky do vašich kalhot s vysvětlením, že je to roztomilé. A v noci ... v noci spíte.

Píšete tu moc hezky o stanování s maličkým dítětem. Nejsem nadšeně pro, ale ani proti.
Chybí mi tu v diskusi stanovisko vašich sousedů v kempu nebo v sousední chatce nebo v hotelovém pokoji. Víte jak to myslím... Vy máte miminko nebo batole. To si občas zapláče nebo zakřičí ve dne ... i v noci ... známe to všechny. Vy si chcete užít dovolenou s dítětem a berete jeho pláč nebo křik jako normální a přirozený. A je to tak správně. Vaši sousedi už ne a také mají plnou pravdu. A věřte nevěřte, tolerance sem, tolerance tam, máte-li v sousedství plačtivé dítě, dokáže to zkazit dovolenou celému patru v hotelu.

Takhle to také může vypadat z hlediska sousedů. Jedete do hotýlku v lesích za klidem a tichem.
Ráno vás vzbudí dětský pláč.
Jdete na snídani, u stolu fňuká batole.
Dopoledne jdete se projít po okolí. Při návratu vás vítá vřískot. Děcko zakoplo.
U oběda křik a dupot. Dítěti nechutná.
Po obědě si zdřímnout a dospat to předčasné ráno ... ani náhodou. To vám hluk ze sousedního pokoje nedovolí. Dítě se nudí.
Na večerní posezení na stráni u hotelu zapomeňte ... víte jak daleko se nese dětský křik, když nechce spát?
V noci se dvakrát vzbudíte. Protože dítě má sto a jeden důvod si zaplakat.
První den si řeknete, jé batolátko, nojo, to zaplakání k tomu patří. Mámě přejete to štěstí.
Druhý den vás napadne, že takhle to bude pokračovat a vy si asi zas tak neodpočinete. Inu, třeba si prcek zvykne a další dny dá pokoj. Mámu litujete.
Třetí den ... prcek si nezvykl. Sakra, v práci na mě řve šéf, taky děcko. Na mámu se ošklivě podíváte, to s tim děckem nemůže něco udělat?
Čtvrtý den nenávidíte děti a tu mámu od vedle zvlášť a nenápadně se vyptáváte, zda mají pobyt také až do konce týdne a jestli to děcko není nemocné.
Pátý den vidíte, že se vaše dovolená chýlí ke konci, vy jste alergičtí na děti vůbec. Protože se však narozdíl od ostatních chováte slušně, tak si vám maminka postěžuje, že jsou na ní ostatní takoví nepříjemní a sotva pozdraví. Když se snažíte naznačit, že jste se už pátý den nevyspali, dostane se vám vysvětlení, že dítě má právo si zabrečet a ona má právo jet na dovolenou. Začnete přemýšlet o zrušení práv matky a dítěte.

Dovolená ovšem splnila svůj účel.
Dovolenou opouštíte s přesvědčením, že v práci je to bezva. Kolegyně je sice ukecaná, ale pronikavě nevříská. Šéf si sice zařve, ale pouze od sedmi do pěti. U oběda si nikdo neutře ruce od omáčky do vašich kalhot s vysvětlením, že je to roztomilé. A v noci ... v noci spíte.