Přidat názor k článku Mám práci aneb příběhy "krkavčích :) matek"

Teď jsi mi promluvila z duše. Já například do práce chodím, od osmi do dvanácti. Od malého 16ti měsíců. A zatraceně hodně závidím kamarádkám, které se po náměstí dopoledne prochází s kočárky, navštěvují se, chodí na pískoviště. Protože já dorazím domů, malej se naobědvá, uspím ho, pak uklízím, navařím, vyžehlím, pak nám přijde z práce táta a na kamarádky mi nezbývá moc čas. Nicméně, všechen čas, který mi vedle práce zbyde věnuju rodině. Holt, ty pravý kamarádky se za mnou zastaví v práci, nebo prostě chápou, že pokud se chceme vidět, musí se to podřídit víceméně mému časovému rozvrhu - protože oni mají času víc. Je to náročný, a je mi to občas docela dost líto. Do práce jsem šla, protože jsme žili z ruky do huby. Manžel nemá dobře placenou práci, při práci studuje vysokou školu, abychom se "jednou" měli líp. A je mi ukrutně líto, když pak někdo odsuzuje pracující matky, protože nikdo nikdy neví, co ty ženský k tomu vede... Já to říkám na rovinu. A svým kamarádkám, které jsou celé dny se svými dětmi, závidím naprosto upřímně. Ale nikdy by mě nenapadlo pomlouvat nebo urážet jednu či druhou stranu. Každá máme to své... Holky mi třeba říkají: "No jo, můj chlap sice vydělává tolik, že do práce nemusím, ale zas přijede domů jen na víkend...". Každá máme něco co nás těší a něco co nás trápí. Myslím, že si nikdo neumí představit, jak je mi mizerně, když musím jednou v týdnu dát mrně tchýni, on k ní nechce, pláče, já pláču... a pak se o sobě dozvím, že jsem kariéristka, která upřednostnila práci před dítětem. To by člověk vyletěl z kůže. Ale prostě jsem si zvykla. Neřeším ostatní, všem přeju, aby se měli tak jak potřebují a chtějí, a musíme si na těch "svých údělech" najít ta pozitiva. Aspoň tak to vidím já.