Přidat názor k článku Osudy rozervanců

Podle mě je to velmi dobrý článek. Úplně to vidím. Noru si představuju, jako skromnou ženu, které na ní samotné moc nezáleží a která se ve své rozervanosti a depresi ještě vyžívá - vyžívá se na své alternativnosti a nezakotvenosti, která jí staví nad ostatní, kteří se prostě spokojí s nějakou vybranou variantou. Typická je pro to ta její radost z toho, jak tomu Vincentovi vlastně svojí obětí pomohla se naučit rozhodovat. K něčemu tak přízemnímu, jako sobecky si bránit štěstí svého vztahu, k tomu by se nikdy nesnížila, proto se staví v kritické situaci na stranu svého bývalého. Navíc především nechce nikomu ublížit a pro svojí dobrotu je nenapadnutelná. To, co ji poutá k tomu novému vlastně není tak moc láska, ale spíš jen jeho společenskost, ale zas ta atraktivní až trochu perverzní mužnost byla u toho bývalého a u toho nového není. A tak jen pozoruje, jak se ti primitivní hrubiáni kolem ní řežou, v přirozené snaze vymezit svoje citové teritorium, zatímco ona lavíruje mezi nimi, trpící, ale ve skrytu duše morálně nad věcí - protože je to přece jejich chyba, že se kvuli ní řežou. Není tím, kdo vytváří vztah s představou společné budoucnosti, jen se nechá unášet na trpké hladině citů jako divák. Budovat vztah s takovou rozervanou ženou, to je opravdu pochoutka.