Přidat názor k článku Ženská logika

Naštěstí mám chlapa dost šikovného, takže mu moc radit nemusím. Spíš, když něco dělá, se ho ptám, proč to dělá takhle a když řekne, že něco nejde, ptám se proč. Jednak mě to zajímá a jednak se může cejtit "chytrej". Ale když už něco navrhnu, automaticky to nezavrhuje.
Zas má ale jinej zlozvyk. Když po něm něco chci, něco, co on považuje za zbytečné, neúčelné, komplikované apod., udělá to, ale řekne k tomu "ano miláčku" takovým tim shovívavým způsobem, který vyjadřuje cosi o mých duševních kvalitách. Což mě děsně naštve, protože já si přece žádný blbosti nevymejším a všechno, co chci, je rozumný!!! :-))) Učím se to v sobě dusit a říkám si "hlavně, že to bude".
Pak mě ještě rozčiluje jedna věc. Když vypěnim na dceru, manžel řiká "ale no tak holky, nekřičte" nebo něco podobnýho. A to mě naštve ještě víc. Protože mi řiká, co nemám dělat, ale nepřevezme to na sebe. Např. když odcházíme a holka se vzpěčuje oblíkání, já po několika klidných pokusech o domluvu vyletím. Kdyby přišel a řekl "nekřič, ukaž, já jí oblíknu", to bych uvítala a byla bych vděčná. Jenže on řekne jen "nekřičte". A to mám pak chuť křičet i na něj. V poslední době se snažím to dělat tak, že řeknu "jo, máš pravdu, udělej to ty". Jenže pak to jde ještě pomaleji, protože jak je s dcerou (jako většina otců) míň než já, ví ještě miň, co na ni platí a co ne.