Přidat názor k článku Ženská logika

Nesouhlasím s tím, že "když to nic nestojí, radši ho přitom nechám" a budu dělat "slepici" /tak nejak podobně to tu v jednom příspevku vyznělo/. Jak to, že to "nic nestojí", když mě to stojí moji autenticitu, moji svobodu být taková jaká jsem (právě i s tím, že chci a umím některé věci TAKY dělat)?! Nedokážu si ve vztahu něco takového předtstavit - že bych se celý život takhle přetvařovala jenom proto, že ON některé činnosti (které mě ale vůbec nebaví - např. žehlení) považuje za moje a k jiným mě naopak nechce pustit! Dělat kompromisy ano, to se musí vždycky, ale hrát si na někoho jiného jen, aby aby ON se náhodou nenaštval?! Nikdy. Proč bych jenom já se měla přizpůsobovat, místo aby taky on něco na svém chování v určitách situacích změnil? (Navíc bych tím vlastně nechtěně posílila stereotyp o tom, co je údajně ženská a mužská práce a že je to tak "přirozené.)
Myslím, že žít spolu se oba partneři musí učit, a to včetně těch věcí, které jednoho na tom druhém štvou. Můžeme se třeba domluvit, že když jeden něco dělá (a je jedno co - zda oprava grilu, vaření večeře, něco na počítači, přebalování dítěte...) a chce to udělat sám, aniž by mu ten druhý do toho mluvil, tak to má jasně říct, a ten druhý to musí respektovat. Tak nějak to doma máme my, i když se taky někdy nedaří se tomu druhému do toho "nemontovat"...
A naopak, když při nějaké (zase je jedno jaké) činnosti pomoc nebo toho druhého potřebujeme, je taky dobré si o ni jasně říct.
Tak to je můj názor a zkušenost. Miriam