Přidat názor k článku Nejsme jen rodiče, ale i partneři a milenci

Tahle rada mi přijde výborná... (a strašně snadno se na ni zapomíná, sama ji taky občas nezvládám, ale je důležitý si ji trochu uvědomovat).
Překlad není přesný, takže to zkresluje a na první pohled vypadá přitrouble... ale pochopila jsem to tak, že "k blízkým je nutno se chovat alespoň tak jako k cizím lidem". Vyplývá z běžné lidské přirozenosti, že na cizí lidi v zaměstnání a podobně se člověk dokáže přeci jen trochu líp ovládat a skrývat svoje rozladění a tak podobně... kdežto doma, když ho něco rozčílí a je na něj už všeho nějak moc, tak už se prostě nepokrytě vzteká a je nepříjemnej způsobem, který by na cizí lidi třeba nepoužil, prostě by si to tak nějak "nedovolil vůči cizím lidem". Pokud má člověk "den blbec", tak před cizíma většinou ještě jakž takž udrží dekorum, ale přetlak stresu nejspíš slízne někdo doma.
Můj tatínek je cholerik, celý život měl velmi náročnou a důležitou práci... a nezřídka nás děti doma naprosto nepřiměřeně seřval za úplnou prkotinu, protože byl prostě fakt unavenej z práce. Maminka mu mockrát říkala (pokud byl zrovna v klidu a ochoten naslouchat), aby si trochu uvědomil co dělá - a že na nás vybuchuje způsobem, kterej by nepoužil na cizí děti ani omylem. S cizími dětmi by konflikt řešil mnohem víc v klidu, zdvořile, slušně...
Prostě - chovejte se ke svým blízkým alespoň tak vstřícně a ohleduplně jako k cizím lidem (ačkoli máte třeba zrovna opravdu hroznej vztek). Nevylejvejte si zlost na blízkých, když to dokážete nedělat cizím.
Snad jsem se do toho moc nezamotala a je to napsáno trochu pochopitelně.






v manželství mívá člověk občas z partnera ponorku, sem tam proběhne nějaká krize, občas je člověk unavenej, nepříjemnej, po tisící prvé narazí znovu na drobné partnerovy zlozvyky,