Jano,
se zájmem si čtu tvoje příspěvky, jsou velmi rozumné a mně blízké, ačkoliv se momentálně nacházím ve stadiu dost radikálního feminismu :-) Taky jsme opravovali barák a brala jsem naprosto automaticky, že jsem domácnost obhospodařovala já. Jenže už 3 roky máme barák hotový a navíc mám pracovní dobu do večera a manžel odmítá podílet se na čemkoliv v domácnosti. Striktně se drží svých "mužských" prací, které jsou ale nárazové a k tomu sezónní. Bez povšimnutí chodí okolo poházených věcí, ani nádobí nenaskládá do myčky. Diskutovali jsme o tom nespočetněkrát, bezúspěšně.
Jí jsem ochotná a schopná dělat cokoliv, včetně drobných oprav a stavebních prací. V současné době je ale nedělám, protože mám v době, kdy se k nim manžel po dlouhém váhání dostane, obvykle na práci něco jiného. Vadí mi ale to, že zatímco opravená lampička (čas 10 minut práce) je veledílo, každodenní domácí práce nejsou nic, je to "běžná údržba, kterou dělá každej". Každej? On ne! A ještě nabývá dojmu, že já bych tu lampičku nebyla schopná opravit. Tak dochází k dokazování, že nejsem taky tak neschopná v technických věcech a soupeření o to, čí práce doma je užitečnější a důležitější.
Chtěla jsem mít rovnoprávný vztah, jednat zcela narovinu, nejsem zvyklá používat žádné taktiky. Jenže nějak to nefunguje....
Že by se ze mě stala na prahu čtyřicítky "typická ženská"?
Předchozí