Mám sice rok a půl zpoždění, ale vřele souhlasím. Můj manžel má rád mě i děti, a to je jistě to hlavní, a dnes už mě tak netrápí, že si naprosto neuvědomuje, co dělám já, kolik mi to zabere času a zda mě to uspokojuje nebo ne. Když to na mě "sedne", zpívám si s Radůzou "..teď si můžu něco přát:... umět chtít to, co mám, poznat, kdy se mýlím, opustit v tu chvíli pro neznámé to, co znám." Přestala jsem uznání vymáhat a hledám sebepotvrzení sama - v dětech, přírodě a v lásce... i k manželovi.
Předchozí