Věro,
pro zajímavost, co se týče prostorové orientace, nechtěně jsem provedla v naší rodině praktický výzkum. Odjakživa jsem měla orientaci hodně špatnou, i odhad vzdáleností. Přičítala jsem to tomu, že jsem holt ženská a nechávala řízení auta i hledání cesty na mužích, kteří na to přece "mají buňky". Ale manžel (výborný řidič i navigátor) přestal v důsledku úrazu hlavy vidět na jedno oko, na druhém pak má zúžený úhel vidění na polovinu. A rázem se situace obrátila. On se úplně přestal v prostoru orientovat. V prvních měsících po úrazu nebyl schopný ani nalít nápoj z láhve do skleničky - prostě to lil vedle. Časem se to hodně zlepšilo, ale řídit auto nemůže a v neznámém prostředí není absolutně schopný se orientovat. Tak to musím dělat já. I řídit auto, i hledat cestu. A věř mi, dá se to obojí do značné míry naučit, když prostě musíš. A taky jsem pochopila, že příčina mojí špatné prostorové orientace i odhadu vzdálenosti není v "ženském" mozku, ale v tom, že na jedno oko vidím hůř než na druhé. A co ty, zrak máš v dokonalém v pořádku? Řekla bych, že v této oblasti je taky hodně předsudků.
J.
Předchozí