Přidat názor k článku Jak mi ukradli porod

Měla jsem absolutně bezproblémové těhotenství, cvičila jsem, plavala, zdravě jedla, těšila jsem se na co nejpřirozenější porod. Vybrala jsem si soukromou kliniku, jenže tam ohlásili na můj termín malování či co, takže jsem šla k Apolináři a doufala, že to bude tak lidské a intimní, jak jen v daném zařízení možno. Ale pak jsem deset dní přenášela, ubývalo mi plodové vody, vyvstalo podezření na asymetrie v růstu plodu, takže se rozhodli, že mi porod vyvolají. Vyvolávali bez úspěchu tři dny. Měla jsem kontrakce po pěti minutách, které mě normálně bolely, normálně vykreslovaly na monitoru, ale vůbec neotvíraly porodní cesty. Ráno v deset mě lékař poslal rodit (spíš kvůli mému zbožnému přání, než že by nález na to vypadal), večer v šest se malá narodila. Celou dobu jsem byla přivázaná v jedné pozici, připoutaná ke spoustě kabelů a hadiček. Porod nepostupoval, už se chystali na císařský řez. Doporučili mi epidurál, protože už jsem byla v permanentní křeči. Dítě mělo špatné ozvy, moje kontrakce nestály za nic, nastřihnout mě museli a dítě ze mě vyloupli – doktor tahal za hlavu, sestra na mně ležela. Bylo mi to dost jedno. Po těch třech dnech mučení a po tom hrozném strachu už bych jim kývla na cokoliv – záleželo mi jen na tom, abych už to měla za sebou a aby dítě bylo v pořádku. Oholila jsem se sama a klystýr jsem chtěla pro svůj lepší pocit, ale tak jako tak považuji tyto dva body za malichernost. Personál byl laskavý, neřekla bych, že jsem nějak výrazně necitlivá, nestydlivá…, ale nepřihodilo se nic, co by mi vadilo, kdyby se přihodilo, věřím, že bych se dokázala ozvat. Chci tím říct, že až do poslední chvíle nemůžete vědět, jestli váš porod bude stejně bezproblémový jako těhotenství, jestli vám bude příroda nakloněna a jestli vy sama budete v dané chvíli natolik silná, rozhodná, statečná a já nevím co ještě, abyste si porod vedla sama. Při nejlepší vůli jsem nebyla schopná odhadnout, co je teď pro mě a mé dítě nejlepší, bolelo mě i dýchat. Samozřejmě můžeme debatovat, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Při dalším porodu bych chtěla zažít ten zázrak, intimitu a štěstí, jaké slibuje třeba Vrchlabí. Ale na druhou stranu mám dost velký strach, že pokud se něco zvrtne, jako v případě mého prvního porodu, nezvládnu to a z druhé strany nebude vůle sice trapně medicínsky, ale přeci jen ukončit moje trápení.

K jednomu z předchozích příspěvků – nabízí se otázka, zda žena, která přes všechnu péči hysterčí natolik, že svému děťátku způsobí trvalé poškození, má děti mít, resp. má-li je mít právě teď, kdy je tak psychicky rozhozená. Zní to drsně, ale pokud by nebyla v porodnici, která disponuje takovým arzenálem nejrůznějších přístrojů, nebo kdyby rodila o generaci dřív, její dítě by možná nezachránili. Pokud se žena rozhodne být matkou, její zodpovědností a povinností je - když už ne porodit sama aktivně (já to taky nedokázala) - pak tedy neztěžovat práci těm, kteří jí v tom pomáhají. Císařský řez je operace prováděná v případě nutnosti, ne na požádání, to se na mě nezlobte, s tímhle tedy nesouhlasím. Mě nakonec doktor taky porodil „přirozenou cestou“, protože tak je to zkrátka pro dítě i matku nejlepší. Všechny víme, že rodit děti je riskantní, namáhavá a bolestivá záležitost, takže co jiného ta žena čekala? A není to o sebekontrole – ví se přece, že žena při porodu je tak trochu mimo sebe. Hlavně se měla rozhodnout a zabezpečit předem, v porodních bolestech se těžko jasně uvažuje a cizí člověk – byť lékař – těžko posoudí, nakolik je momentální odvaha a sebejistota těhotné opravdová a dá se na ni spolehnout. Mohla třeba požádat o místní znecitlivění, to na přání je a pomůže hodně. Naštěstí mě porod nijak hrozně fyzicky ani psychicky nepoznamenal, i když byl dlouhý, těžký a bolestivý, ale převažující je pocit vděčnosti, že mi lékaři pomohli, když už jsem neměla to štěstí, abych porodila sama a snadno.

Ujišťuji všechny, že nejsem žádná drsňačka a k lékařům mám velmi rezervovaný postoj. Zdá se mi zkrátka jen nefér zpětně hledat chyby na něčem, co mi ve víru událostí připadalo jako normální, dostatečné, nebo co zkrátka nemohlo být jiné, kvůli nepředvídatelným komplikacím. (Článek se mi líbí, je citlivě napsaný a jako pobídku k zamyšlení a co nejzodpovědnějšímu přístupu k věci, jej beru všemi deseti.) Nově nabytá svoboda s sebou také nese větší zodpovědnost za svůj život. Už si přeci můžeme vybrat – gynekologa, mnohde i porodníka, máme k dispozici spoustu informací, na základě kterých se můžeme rozhodnout, v jakém zařízení chceme přivést na svět své dítě, podle toho, přiklání-li se spíš ke klasickým nebo přirozeným metodám, můžeme si vypracovat podrobný porodní plán, dohodnout se s partnerem, jak bude rozhodovat za nás, když toho my nebudeme momentálně schopny, ozvat se, když se nám jakákoliv praktika nepozdává, pokud si opravdu stojíte za svým rozhodnutím, žádný doktor je přeci nemůže změnit, i kdybyste měla podepsat revers…nejsme oběti systému, nechovejme se tak. Když přivedeme na svět dítě, prvních několik mnoho let budeme rozhodovat i za ně a bojovat za jeho blaho – začít hned v porodnici je dobrý start. Měly bychom si taky zamést před vlastním prahem, chceme rodit jako naše prababičky, jenže na to ve spoustě případů nemáme: ty ženy celý život fyzicky pracovaly (a kolik z nás pravidelně aspoň cvičí), průběžně se trénovaly v překonávání bolesti (žádné umrtvovací injekce kvůli vrtání zubu), znaly svoje tělo a uměly mu naslouchat mnohem líp, než my, měly s porodem a vším, co k němu patří alespoň zprostředkovanou zkušenost, než šly samy prvně rodit, děťátka byla drobnější…Jsem pro přirozené porody a obdivuji ženy, které jsou fyzicky schopné a natolik duchapřítomné, aby svůj porod samy řídily. Jsem vděčná za každou pomoc, které se dostane těm ženám, jež nemají to štěstí.