Přidat názor k článku Co mě překvapilo na mateřské dovolené?

Jáel myslím, že si toho prostě moc nedovolíš a podobná kritéria máš i pro ostatní...Není pravdou, že v každém pozitivním sdělení musí být zároveň i něco negativního, aby bylo jaksi ospravedlněno a zakončeno něčím podobným jako můžeme být rády, že... Někdy je paráda naslouchat jen čistě pozitivním tvrzením.. Stejně tak jako s tou situací v rodině..Uvedu jen příklad z naší rodiny, nevztahuj si to na sebe, je to jen pro ilustraci. V mém dětství jsme se s rodiči přestali dotýkat (myslím tím i podání rukou, hlazení apod) velmi brzo, neříkali jsme si, že se máme rádi (i když jsme se rádi měli), jen se to jaksi nepatřilo..Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem zjistila, jak je úžasné se objímat i několikrát za den s vlastními dětmi a ujišťovat je, že je miluju. Jsme mnohem šťastnější, silnější, než kdybychom si to všechno jen mysleli..Jenže co má člověk zažité, toho se těžko zbavuje, dodnes se necítím při polibku na tvář kamarádek a v rozhodující chvíli nědokážu obejmout někoho jiného než svoje děti, i když toho později velmi lituji.Chtěla bych, aby na moje děti tenhle pocit nepatřičnosti a zdrženlivosti nepřešel. Jen ať jsou vřelí tak, jak to cítí raději s rizikem, že to bude nepatřičné, než aby byli zdrženliví a tlumili svoje pocity tam, kde je třeba je vyjádřit..A stejně je to jako s tím článkem, to, co cítím, můžu přece sdělit a nemusím si to zakázat s tím, že by se to někomu mohlo zdát nepatřičné nebo příliš sladké..