Přidat názor k článku Polední klid není pro každého

Mám o 15 let mladšího bráchu. Jedna kámoška dělala "pajdák" a přes prázdniny byla na praxi v naší školce, kam brácha chodil, a díky ní jsme přišli na jdenu zajímavou věc. Byla tam první den a i když některé děcka z dědiny trochu znala, neznala všecky. Ale věděla, že jich má být 18. Když děcka uložila k odpolednímu spánku, krve by se v ní nedořezal, bo jich napočítala jenom 17 a ze školy věděla o případech kdy na dědině děcko zdrhlo ze školky a bylo zadělané na neštěstí. Tak se honem ptá dětí: děcka jeden chybí, nevíte kdo chybí? Dostala znaleckou odpověď: Jó to je Mirek, on je na záchodě. Bráchovi se spát nechtělo a tak to vyřešil. Šel s hračkama na záchod a přes dveře tvrdil: "kakám" tak dlouho, až odpolední klid skončil. Doma pak šel s klukama na venek, kolem šesté se unavený a nevyspalý doplazil domů a téměř pravidelně usnul na zemi na kachličkách v chodbě při vyzouvání bot. Jednu vyzutou, druhou tak napůl. Jako kluk celý od bahna, tak jme ho v polospánku omyli žínkou a hodili dopostele. Večerníčka viděl tak jednou za týden a sprchoval se většinou až ráno. To byl zase vspaný brzy. Vstával ve čtyři a to se s ním zase nikdo nechtěl bavit, vyma dědy, který býval vzůru už od tří. Nezapomenu, jak jsem se vrátil z flámu domů o půl páté ráno a po pěti minutách spánku mi ho brácha přetrhl, zatřepal se mnou, v ruce autíčka a s bezelstným dětským výrazem pravil: Brácho,... pojď si hrát....