Přidat názor k článku Vojtova metoda a psychika

Já jsem s mou starší dcerou začala cvičit ještě v porodnici - pátý den po porodu. Dcera má "parézu brachiálního plexu" - tj. obrnu levé ručky v oblasti ramene. cvičíme dodnes, kdy jsou jí téměř 4 roky, i když teď už v mnohem menší míře než na začátku. První týdny po porodu jsme cvičily 5x denně později "jen" 4x. Dcera při cvičení taky řvala. ale jak tady už někdo psal, dceru jsem nelitovala (tedy litovala, ale jen tak uvnitř, jí jsem nic neřekla), cvičení jsme brali jako samozřejmou součást života. Prostě "cvičit musíš a hotovo". Bylo období, kdy dcera začala plakat už jen při náznaku toho, že jdeme "na stůl" (cvičit), potom probrečela cvičení, ale pak (mezi cvičením) byla zase OK. Jen v jejích 2 měsících se nám stalo, že začala být uplakaná i mimo cvičení. Zjistili jsme že je to tím, že z něj byla tak vyčerpaná, že si nedokázala z prsu vysát dostatek mléka a měla hlad. Tak jsme ji od 2-4 měsíců ještě přikrmovali Nutrilonem a pak bylo zas vše v pořádku. Cvičily jsme dál a já jsem od 4-6 měsíců zase jen kojila.
Taky jsem měla strach, že mě dcera nebude mít ráda, protože jí "ubližuju". Bála jsem se, že bude upřednostňovat tatínka a mě "nenávidět". Ale to se samozřejmě nestalo. Spíš se pouto mezi námi dvěma upevnilo. Nejdůležitější bylo v těch prvních měsících opravdu dítě nelitovat a hlavně být sama v klidu. Jakmile jsem třeba byla nervózní, protože mi cvičení nešlo tak jak bych chtěla, tak dcera začala být víc neklidná a ukňouraná.
V současné době cvičíme jen 2x denně a jde to celkem v pohodě. Teď jsme tedy musely na 2 měsíce cvičení vynechat, protože dcera nastoupila do MŠ a nastaly problémy. Nechtěla cvičit, kopala kolem sebe. Když už jsem ji položila na stůl, tak sebou mrskala, řvala... Nakonec jsme se s reh. sestrou domluvily, že jí dáme "oddych", do doby než si zvykne na školku. Zatím se to docela osvědčuje. Školku už celkem akceptuje a snad se tam i těší, i když zrovna není žádný extrovert. Tak teď mám jen trochu strach jak to půjde po vánocích, kdy budeme muset zace začít se cvičením.
Tak jsem asi taky moc neporadila. Já si prostě jen myslím, že pláč k "Vojtovi" patří. Nikomu by se asi nelíbilo, kdyby nás přišpendlili k podložce a nějakou dobu drželi v určité poloze. Co se týče psychiky: bála jsem se že dcera bude "ušlápnutá" a stydlivá... Pravdou je, že ve školce je přesně taková, s dětmi se nebaví a hraje si "vedle nich" (doma nebo tam kde to zná je to naopak živel). Jenže nevím zda můžu tyto její vlastnosti připisovat cvičení. Já i manžel jsme jako děti taky nebyli žádní světáci a ani jako dospělí nemáme potřebu si dokazovat něco tím, že se budeme chovat stylem "já jsem king". Takže ona ani nemá po kom zdědit nějaké vůdčí a extrovertní chování.
Ještě bych ráda poznamela, že Vojta nám moc pomohl a pomáhá. Kdybychom s dcerou necvičili, byla by "mrzák" (zní to hrozně, ale nenapadá mě jiné slovo). Teď na ní nikdo nic nepozná. Je naprosto samostatná. Sama se obléká, svléká, maluje, tančí... Takže já na "Vojtu" nedám dopustit, ať to stojí co to stojí...