Přidat názor k článku Vojtova metoda a psychika

My jsme začali rehabilitovat Vojtovou metodou přibližně v 8 měsících; Lucka se do té doby vůbec nechtěla přetáčet, nesnášela polohu na bříšku. Dostali jsme diagnózu psychomotorické opoždění, nicméně neuroložka nenašla žádnou příčinu. Cvičení u nás probíhalo s křikem a pláčem, ale v období mezi ním byla v pohodě. Spíš jsme měli pocit, že se psychicky zlepšila, byla veselejší, usměvavější, spokojenější (možná tím, že doháněla vývojový skluz a zvládala nové věci). Cvičili jsme skoro do jejích dvou let, protože po období, kdy dohnala otáčení a později lezení, se najednou "sekla" a neměla naprosto snahu se učit chodit . Po jejím 18. měsíci jsme absolvovali různá vyšetření (CT hlavy atd.), ale příčina se nenašla. V té době pěkně mluvila, znala říkanky, dopovídala rýmy básniček. Podle rad na rehabilitaci jsme ji nechali, aby se naučila sama vstát ze země a pak začala chodit s opěrným vozíčkem. Sama začala chodit kolem 20. měsíce, ale hrozně rychle všechno dohnala, chodila samostatně, bez držení za ruku.
Když to všechno shrnu, tak si myslím, že všechno to trápení mělo smysl; osobně bych si netroufla ignorovat všechna ta doporučení a vůbec necvičit. Taky jsme někdy vynechali nebo necvičili dost dlouho, ale podle mě ji cvičení "nastartovalo" a psychickou újmu z toho neměla. Dnes má 4,5 roku, běhá jak ďas, pusu nezavře, všichni ji chválí, jak je šikovná.